Článek
Osobní vlak ve směru Beroun má momentálně zpoždění 30 minut, ozvalo se z nádražního reproduktoru. Pomyslela jsem si, že půlhodinka není nic hrozného. Usadila jsem se pohodlně na lavičce a pokračovala ve čtení knihy. Čas plynul, ale žádné další informace nepřicházely. Po uplynutí třiceti minut se znovu ozval rozhlas, který oznamoval další nárůst zpoždění, tentokrát na 60 minut. To už začínalo být nepříjemné, ale stále jsem se snažila zachovat klid a být trpělivá. Po dalších třech hodinách čekání jsem už začínala být zoufalá. Lidé kolem mě byli podráždění a více nervózní. Konečně přijel vlak a my jsme se všichni nahrnuli dovnitř. Doufala jsem, že alespoň teď už bude cesta probíhat hladce. Ale jak se ukázalo, byl to teprve začátek mého hororového zážitku.
Cesta vlakem byla peklo
Ve vlaku bylo přeplněno, lidé stáli v uličkách a seděli na špinavé podlaze. Jiní hledali stále nějaká volná místa, a tak šlapali po těch, kteří seděli na podlaze a jeden druhému nadávali a navzájem se uráželi. Když jsem se po velké námaze konečně usadila, přišel průvodčí, který byl očividně podrážděný a neochotný. Požádala jsem ho o informace ohledně dalšího zpoždění, ale on se na mě obořil a jen arogantně odsekl: Jak mám vědět, kdy dorazíme? Prostě seďte a čekejte. Cesta se vlekla a zastávky byly častější, než měly být. Vlak zastavoval na každé malé stanici, aby vyzvedl lidi, kteří rovněž čekali. Klimatizace nefungovala, bylo horko a vzduch v kupé byl těžký a dusivý. Lidé byli otráveni, mačkali se a zapáchali potem. Každý krok na toaletu byl nemožný kvůli ucpaným uličkám.
Zpoždění, smradlaví lidé a arogantní průvodčí, který vše ignoroval
Když jsem se pokusila znovu zeptat průvodčího na aktuální stav, odpověděl mi s ještě větší neochotou a ironicky poznamenal, že pokud se mi to nelíbí, můžu si vystoupit na další zastávce a počkat si na další vlak. Po hodinách zpoždění jsme konečně dorazili do vytoužené cílové stanice. Místo toho, abych byla odpočatá a plná energie na víkendový výlet, byla jsem unavená, znechucená a psychicky vyčerpaná. Moje představa klidné cesty se změnila v noční můru plnou frustrace a bezmoci. Ten den jsem si uvědomila, jak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni pomoci a být vstřícní, i když situace není ideální. A také, že někdy je nejlepší cestou se z nepříjemné situace poučit a příště možná zvolit jiný styl cestování.
