Článek
Můj život se točí kolem dětí, práce, nákupů, vaření a nekonečného vyndávání nádobí z myčky. Před týdnem jsem si uvědomila, že jsem si nekoupila nic na sebe skoro dva roky. V šatníku mám pořád stejné věci – tři páry džín, několik triček, dvě halenky do práce a jeden slušný svetr na porady s vedením. Všechno praktické, všechno v tmavých barvách, které nezviditelní skvrny od rajčatové omáčky nebo dětských fixů.
Rozhodla jsem se, že si po práci zaskočím do obchodního centra a koupím si něco hezkého. Jen tak, pro radost. Děti byly u babičky, manžel na služební cestě, takže jsem měla vzácnou příležitost nakupovat sama a v klidu.
První obchod, do kterého jsem vešla, byl plný mladých holek. Procházela jsem mezi stojany a přemýšlela, jestli jsem vůbec na správném místě. Všechno tu vypadalo tak… mladistvě. Crop topy odhalující břicho, minisukně, třpytivé věci. Vzpomněla jsem si, že takhle jsem se oblékala, když mi bylo dvacet. Teď mi je čtyřicet a moje břicho po dvou dětech už není něco, co bych chtěla světu ukazovat.
Prodavačka si mě všimla, jak bezradně bloudím mezi věšáky. Přišla ke mně, sotva dvacetiletá dívenka s dokonalou pletí a postavou jako proutek.
„Mohu vám s něčím pomoct?“ zeptala se s úsměvem.
„Hledám něco… hezkého,“ odpověděla jsem neurčitě. „Něco, co by se hodilo pro ženu mého věku, ale nebylo to úplně usedlé.“
Přikývla a vedla mě k zadní části obchodu. „Tyhle šaty by vám mohly slušet. Jsou elegantní, a mají zajímavý střih.“
Vzala jsem šaty do ruky a podívala se na cenovku. 2500 korun. Za jedny šaty. V hlavě se mi okamžitě rozsvítila kontrolka. Za ty peníze bych mohla koupit Lukášovi nové boty na fotbal a Elišce ten penál, po kterém touží. Šaty jsem vrátila na věšák a poděkovala s tím, že se ještě podívám jinde.
V druhém obchodě jsem našla pěknou halenku. Byla modrá s jemným vzorem, ne příliš odvážná, ale hezká. Zkusila jsem si ji. Seděla dobře, ale když jsem se dívala do zrcadla, nemohla jsem se zbavit myšlenky, že je to zbytečné. Komu chci vlastně něco dokazovat? Manžel si stejně nevšimne, co mám na sobě, kolegyně v práci taky ne. A cena? 1200 korun. Za to bych mohla koupit potraviny na celý víkend.
Vrátila jsem halenku zpět a přešla do třetího obchodu. Tam jsem si vybrala svetr. Byl příjemný na dotek, hebký, v barvě, kterou jsem běžně nenosila – tmavě červená, skoro až vínová. Zkusila jsem si ho a líbil se mi. V zrcadle jsem vypadala jinak. Mladší? Ne, to ne. Ale nějak víc jako já. Jako ta já, na kterou jsem v každodenním shonu trochu zapomněla.
U pokladny jsem zaváhala. 950 korun. Není to moc? Nepotřebovala bych ty peníze na něco důležitějšího? Třeba na kurz angličtiny pro Elišku? Nebo na nový mobil, který Lukáš tak zoufale potřebuje, protože ten jeho už sotva funguje?
Čtyři minuty jsem stála u pokladny a v hlavě mi běžely všechny možné výčitky. Měla bych myslet na rodinu. Měla bych být zodpovědná. Měla bych šetřit na dovolenou. Měla bych, měla bych, měla bych…
„Budete si to brát?“ zeptala se prodavačka, už trochu netrpělivě.
V tu chvíli jsem si uvědomila, co se děje. Nedokážu si koupit ani jeden svetr, aniž bych se přitom necítila provinile. Kdy se to stalo? Kdy jsem se změnila v ženu, která si myslí, že si nezaslouží ani malou radost?
„Ano, vezmu si ho,“ řekla jsem nakonec rozhodně.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadno se jako matky a manželky ztrácíme ve svých rolích. Jak automaticky dáváme přednost potřebám ostatních před svými vlastními. Jak považujeme za samozřejmost, že si nekoupíme nový svetr, ale dětem pořídíme cokoliv, co potřebují, bez mrknutí oka.
Ten večer jsem si svetr oblékla a sedla si s knihou a skleničkou vína. Cítila jsem se trochu provinile, trochu sobecky a trochu báječně. A uvědomila jsem si, že právě tohle je ten problém. Proč by žena měla cítit vinu za to, že si koupí svetr? Vždyť to není o tom, že bych dětem něco upírala. Je to jen o tom, že občas potřebuju něco i já.
Příště, až půjdu nakupovat, si možná koupím i tu modrou halenku. A nebudu u toho počítat, kolik rohlíků bych za ty peníze mohla koupit. Protože vím, že abych mohla dávat lásku a péči své rodině, musím se občas postarat i o sebe. A někdy to znamená koupit si nový svetr bez výčitek svědomí.
