Článek
Bývá sama doma, a tak jsme si říkali, že by jí jistě udělalo dobře, kdyby měla čas od času malý důvod k radosti. Nešlo nám o žádné velké dary, jen o drobnosti, které potěší a vykouzlí úsměv na tváři. Znáte to, kytka, něco dobrého na zub, nebo třeba překvapení v podobě společného výletu. A tak jsme se rozhodli, že jí připravíme něco, z čeho bude mít určitě radost. Jenže jak se ukázalo, naše snaha se minula účinkem.
Celé to začalo úplně nevinně. Když jsme naposledy byli na návštěvě, tchyně si mezi řečí posteskla, že by si ráda udělala hezké odpoledne někde v přírodě, nejlépe na místech, kde to má ráda, ale že samotné už se jí nikam moc nechce. V tu chvíli jsme se na sebe s partnerkou podívali a hned nás napadlo, že by to mohl být skvělý tip. Když už sama říká, že by něco takového ocenila, proč jí to nesplnit? Na internetu jsem se podíval na počasí, domluvili jsme termín a nachystali plán: vezmeme ji autem do nedalekého parku, dáme si tam procházku, posedíme v kavárně, a když bude nálada, zastavíme se na večeři. Prostě den, který si užije a nebude sama doma.
V den D jsme všechno nachystali. Partnerka připravila malé občerstvení do auta, já vyzvedl tchyni a neřekl jí, kam vlastně jedeme. Jen jsem naznačil, že jsme pro ni připravili malé překvapení. Bylo vidět, že je zvědavá, i lehce potěšená, a my jsme se těšili, že až zjistí, kam ji vezeme, bude mít upřímnou radost. Jenže první trhlina přišla hned po pár minutách cesty. Zeptala se, kam to vlastně míříme, a když jsme jí prozradili, že do oblíbeného parku, kam chodila ještě se svým manželem, změnila se jí nálada. „A proč tam?“ vyhrkla, jako by ji to spíš obtěžovalo než těšilo. Zůstal jsem překvapený, protože jsem byl přesvědčený, že právě tohle místo jí udělá dobře.
Nálada v autě lehce ochladla, ale říkali jsme si, že třeba jen potřebuje čas. Když jsme dorazili na místo a zaparkovali, snažil jsem se atmosféru odlehčit. Žertoval jsem, ukazoval zajímavosti kolem a nabízel, že půjdeme pomalu, aby se neunavila. Ale tchyně byla celou dobu podrážděná. Místo radosti nad tím, že jsme jí vytrhli z každodenní rutiny, dávala najevo, že by raději seděla doma u televize. S partnerkou jsme se na sebe občas podívali a v očích jsme si četli totéž: proč jsme se vůbec snažili.
Definitivní rána přišla v kavárně. Chtěli jsme ji pohostit, dát si kávu a něco sladkého. Jenže jakmile jí číšník přinesl dortík, který jsem jí objednal, protože jsem věděl, že má ráda ovocné zákusky, zavrtěla hlavou a suše prohlásila, že něco takového už nemůže jíst, že je to na ni moc těžké. Místo poděkování nebo aspoň drobného úsměvu jsme dostali jen kritiku. A pak to pokračovalo. Všechno bylo špatně. Kavárna prý moc drahá, park moc přeplněný, počasí moc horké. Nedalo se zavděčit ničím.
Když jsme ji nakonec vezli domů, padlo pár vět, které nám vyrazily dech. Řekla, že jsme jí to celé spíš zkazili, že takhle si volný den nepředstavuje a že příště, až budeme něco vymýšlet, ať si to raději necháme pro sebe. V tu chvíli jsem cítil, jak mi mizí chuť do dalších překvapení. Člověk se snaží, aby druhého potěšil, věnuje čas, energii i peníze, a na oplátku dostane jen studenou sprchu.
Večer doma jsme s partnerkou probírali, co se vlastně stalo. Nikdo z nás neměl v úmyslu jí ublížit, naopak, chtěli jsme jí dopřát den, který by jí vytrhl z rutiny. Jenže ukázalo se, že ne každý dokáže přijmout dar s vděčností. A možná, že když někdo nechce být potěšen, nepomůže mu žádné překvapení. Přemýšleli jsme, jestli jsme udělali chybu v tom, že jsme jí plán předem neřekli, nebo jestli by prostě nebyla spokojená nikdy. Ale jedno je jisté. Chuť něco takového opakovat máme na hodně dlouhou dobu pryč.
A tak se člověk ptá: proč je vlastně tak těžké ocenit snahu druhých? Proč se místo jednoduchého poděkování najdou jen výčitky? Vždyť někdy stačí málo. Usmát se, říct, že to bylo milé, i kdyby to nebylo stoprocentně podle představ. Protože když se reakce mine účinkem, bere to chuť nejen znovu něco připravit, ale i vůbec se snažit. A pak se nelze divit, že mnoho lidí postupně rezignuje. V rodině by ale mělo být místo pro podporu a vzájemnou radost, ne pro chlad a kritiku. A přitom to celé začalo jen nevinnou snahou udělat radost.
