Článek
Proto mě zaskočilo, když jsem si začala uvědomovat, že u nás doma to tak najednou nefunguje. Nejdřív jsem tomu nevěnovala tolik pozornosti. Říkala jsem si, že rodiče mají svůj život, že jsou možná unavení, že chtějí mít klid. Přesto mi to vrtalo hlavou. Najednou žádné telefonáty s pozvánkou na nedělní oběd, žádné návrhy, abych přišla na návštěvu jen tak. Když jsem volala já, působilo to, že se spíš vymlouvají. Jednou prý něco mají, jindy je jim špatně, a pak se ozvalo jen neurčité: „Uvidíme se někdy příště.“
Bylo mi to líto, ale brala jsem to tak, že třeba potřebují víc času sami pro sebe. Jenže pak se začaly dít podivné věci. Dozvídala jsem se od sousedky, že u nich doma byla návštěva, přitom mně tvrdili, že nikam nikoho nezvou. Když jsem se zeptala, proč mi to neřekli, jen mávli rukou, že to byla náhoda. Začínala jsem mít pocit, že se děje něco, co mi zatajují.
Jednou jsem se rozhodla přijít neohlášeně. Myslela jsem si, že jim udělám radost, že jim přinesu bábovku, kterou mám osvědčenou, a že si společně sedneme u kávy. Jenže když jsem zazvonila, vypadali překvapeně a vůbec ne nadšeně. Vlastně bych řekla, že byli spíš rozpačití. Přijali mě, ale atmosféra byla napjatá. Cítila jsem, že něco není v pořádku, a i když jsme spolu seděli v obýváku, nedokázala jsem tu podivnou bariéru mezi námi překlenout.
Čím dál víc mě to trápilo. Partner mi říkal, ať to neřeším, že možná mají své starosti, které se mnou nechtějí sdílet. Ale mně to nedalo spát. Jsou to přece moji rodiče, vždycky jsme si byli blízcí. Neexistoval mezi námi žádný vážný konflikt, neměla jsem tedy důvod myslet si, že bych je nějak zklamala nebo naštvala. Tak proč se najednou chovají, jako bych nebyla vítaná?
Nakonec jsem se rozhodla zeptat napřímo. Zavolala jsem mamince a položila otázku, která mi ležela na srdci už dlouho. Proč mě přestali zvát, proč se mi vyhýbají? Po telefonu chvíli mlčela, a pak řekla, že to není nic osobního, že si to špatně vykládám. Ale i z jejího hlasu jsem cítila, že mi neříká celou pravdu.
Odpověď přišla až později, a to zcela nečekaně. Potkala jsem starou známou, která byla u rodičů na návštěvě, a ta mezi řečí zmínila něco, co mi vyrazilo dech. Rodiče se prý stydí za to, jak bydlí. Prý se bojí, že bych je mohla kritizovat, že si všimnu, jak zanedbali úklid, že dům už není v perfektním stavu. Nemohla jsem uvěřit, že tohle je ten důvod, proč mi zavřeli dveře.
Když jsem se pak rodičů zeptala, přiznali se. Táta se snažil dělat silného, ale bylo vidět, že je mu to nepříjemné. Máma měla slzy v očích a říkala, že se cítí trapně, protože už nezvládá domácnost tak, jako dřív. Prý je unavuje věčné uklízení a opravování, a mají pocit, že bych je mohla soudit. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám plakat nebo se zlobit.
Byla jsem v šoku. Celý život mě učili, že rodina drží při sobě, a najednou se ode mě distancují kvůli tomu, že mají doma trochu nepořádek? Vždyť přece o to nejde. Vždycky pro mě bylo důležitější, že tam cítím domov, lásku a jistotu. Nikdy by mě ani nenapadlo řešit, jestli mají prach na poličce nebo starý koberec v obýváku.
Na jednu stranu jsem je chápala. Stáří si vybírá svou daň, síly ubývají a jim se nechce přiznat, že už nezvládají to, co dřív. Na druhou stranu mě to strašně bolelo, protože mi tím vzali kus domova. Najednou jsem byla hostem, který by mohl být nepříjemným svědkem jejich slabostí, místo dcery, která je přijme takové, jací jsou.
Dlouho jsem nad tím přemýšlela a pořád jsem v sobě cítila zvláštní směs lítosti, zloby a smutku. Připadalo mi nefér, že mě takhle odřízli, že si vymysleli důvod, který mě vlastně zranil víc než jakýkoli nepořádek. Protože mi tím ukázali, že si myslí, že bych je nepřijala i s jejich nedokonalostmi.
Nakonec jsem jim řekla, že mě nezajímá, jak to u nich vypadá, že jediné, co chci, je být s nimi. Že k nim nechodím na kontrolu, ale proto, že je mám ráda. Nevím, jestli se mi podařilo je přesvědčit, ale aspoň jsem věděla, že jsem to řekla nahlas. Ať už se naše vztahy vrátí do starých kolejí, nebo ne, pořád ve mně zůstává ten šok, že něco tak samozřejmého jako návštěva u rodičů může zhatit obyčejný strach z nedokonalosti.
