Článek
Seznámení proběhlo dobře, tchyně byla milá a snaživá, děti nadšené, že mají další babičku a dědečka, a i tchán se zdál jako úplně normální chlap. Jenže časem se ukázalo, že se za tou obyčejnou fasádou skrývá spousta věcí, které by mě v životě nenapadly. A nejhorší bylo, když se začal navážet do mě, že prý moc utrácím.
Upřímně – nikdy jsem nebyl rozhazovačný typ. Ano, občas si dopřeju něco, co není nutně potřeba, ale rozhodně si nenechávám posílat z výplaty polovinu do herny nebo neutrácím tisíce za nesmysly. Mám rodinu, děti, hypotéku, zkrátka běžný život. Ale podle tchána je prý všechno, co si koupím, zbytečnost. Když jsem si pořídil lepší boty, hned měl řeči, že by mi stačily obyčejné. Když jsem koupil dětem nové kolo, vyslechl jsem si přednášku, že to staré ještě mohlo vydržet. A když jsem partnerce donesl k narozeninám parfém, tchán to okomentoval stylem, že prý rozhazuju peníze jako nějaký boháč. Přitom jde o věci, které si myslím, že si normální člověk občas dovolit má.
Tyhle jeho poznámky jsem bral dlouho s nadhledem, snažil jsem se to přejít, abych nedělal v rodině dusno. Ale pak přišel den, kdy se karta obrátila a já pochopil, že jeho kázání o šetření jsou jen fraška. Seděli jsme u nich na zahradě, děti si hrály, tchyně přinesla kávu a tchán se zase rozjel. Tentokrát to byla řeč o tom, že dnešní mladí neumí hospodařit, že neumíme držet korunu a že my dva s partnerkou budeme jednou žít pod mostem, protože všechno projíme a prochlastáme. Už jsem se nadechoval, že mu něco řeknu, když najednou do hovoru skočila tchyně. A ta věta mi otevřela oči.
„Ty radši mlč,“ řekla mu s pohledem, jaký jsem u ní ještě neviděl. Tchán zrudl, začal se ošívat, ale bylo jasné, že teď je v defenzivě on. Jen jsem seděl a čekal, co přijde dál. A pak tchyně prohodila něco, co mi úplně vyrazilo dech. Vysoukala ze sebe, že kdybychom věděli, kolik peněz dokázal její manžel prohrát na automatech, už by nám nikdy v životě nic neříkal o hospodaření. V tu chvíli nastalo hrobové ticho. Tchán se snažil hrát mrtvého brouka, ale bylo jasné, že je konec jeho moralizování.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Chlap, který mi vyčítal každou korunu, si mezitím chodil tajně zahrát, a to prý ne jednou, ale celé roky. Tchyně se rozohnila a začala vyprávět, jak kvůli němu museli sahat do úspor, jak ji nejednou nechal ve štychu, když se mělo zaplatit něco důležitého, a místo toho šly peníze do výherních automatů. Přiznala, že dokonce uvažovala, jestli se s ním nerozvede, protože ta závislost jim ničila manželství. Seděl jsem jak opařený. Všechna ta jeho velká slova o zbytečném utrácení, všechny ty jedovaté poznámky, to všechno byla jen snaha zakrýt vlastní slabost a vinu.
Najednou jsem v něm přestal vidět autoritu. Do té doby jsem se snažil mít k němu respekt, i když mě štval. Ale teď? Teď jsem viděl chlapa, který léta žil v sebeklamu, kázal vodu a pil víno. Kdyby měl aspoň trochu pokory a přiznal si, že dělá chyby, možná bych ho bral jinak. Jenže on místo toho neustále moralizoval, jen aby od sebe odvrátil pozornost.
Partnerka byla stejně v šoku jako já. Nikdy jí to neřekli, nikdy nenaznačili, že doma mají takový problém. A najednou jsme seděli u stolu a poslouchali příběhy o tom, jak její otec dokázal během jediného večera přijít o část výplaty. Nikdo už ani nepil kávu, všichni jsme jen seděli a vstřebávali, co právě zaznělo. A tchán? Ten se jen mračil a snažil se odvést řeč jinam. Ale už to nešlo.
Od té doby jsem jeho řeči přestal brát vážně. Když má potřebu mi vyčítat, že jsem dětem koupil nové boty, jen se pousměju. Protože vím, že ten, kdo prohrál tisíce na automatech, nemá právo moralizovat o utrácení. Člověk by řekl, že když si projde takovou zkušeností, vezme si z toho poučení a bude aspoň zticha. Jenže někteří lidé prostě nedokážou přiznat vlastní chybu a raději ukazují prstem na ostatní.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli se k tomu vůbec mám vracet, nebo jestli je lepší nechat to být. Ale nakonec jsem si řekl, že to pro mě bylo vlastně osvobozující. Už nemusím mít výčitky, když si koupíme něco pro radost. Už nemusím přemýšlet, jestli nás budou soudit. Protože jestli má někdo problém, tak to rozhodně nejsme my. A i když mě to stálo pár nervů, jsem rád, že ta pravda vyšla najevo.
Zůstává mi jen otázka: kolik je takových lidí kolem nás? Kolik těch, co nejvíc křičí o zodpovědnosti a pořádku, přitom sami schovávají největší kostlivce ve skříni? Asi víc, než bychom si mysleli.
