Hlavní obsah

Děda trval na tom, že nebude jíst večeři. Když jsme zjistili, kdo ji připravil, zůstali jsme v šoku

Foto: Shutterstock.com-zakoupená licence

V naší rodině máme jeden nepsaný zvyk. I když se každý den odehrává trochu jinak, snažíme se aspoň několikrát do týdne usednout společně k večeři. Není to žádná přísná tradice, spíš takové malé pouto, které nás drží pohromadě.

Článek

A tak, když jsme se nedávno sešli u jednoho stolu, nikomu by ani ve snu nenapadlo, že se z obyčejné večeře stane scéna, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat. Děda totiž už od odpoledne chodil po domě a tvrdil, že večeři rozhodně jíst nebude. A nebylo to takové to brblání, kterým starší lidé někdy rádi vyjadřují nespokojenost.

Tohle bylo vyřčeno s naprostou vážností. Trval na tom, že tentokrát od stolu odejde s prázdným žaludkem. Když jsme se ho ptali proč, mávl rukou a řekl, že prostě nechce. Jenže my ho známe. Děda jídlo nikdy neodmítá, zvlášť když jde o teplou večeři. Celý život byl zvyklý pracovat rukama a dobré jídlo pro něj vždycky znamenalo odměnu. Proto nám to hned bylo divné.

Snažili jsme se ho přemluvit, trochu i popíchnout, že mu nechceme brát jeho oblíbený krajíc chleba s máslem nebo porci guláše, na kterou se vždycky těší. Jenže tentokrát to nebylo k ničemu. Seděl u stolu, díval se před sebe a zaklínal se, že do pusy nevezme ani sousto. Z atmosféry, která obvykle bývá veselá a hlučná, se během pár minut stalo napjaté ticho. Všichni čekali, kdy konečně poví důvod. A on mlčel.

Nakonec jsme se dozvěděli pravdu tak trochu omylem. V kuchyni jsme si s mámou šeptali, kdo vlastně dnes vařil. Protože tentokrát to nebyla ani ona, ani babička, která jinak u plotny tráví většinu času. A když jsme se začali ptát, vyšlo najevo, že dnešní večeři připravil dědův zeť. Muž, se kterým nikdy neměl nejlepší vztahy. Bylo to jedno z těch rodinných napětí, o kterém se nahlas nemluví, ale všichni ho cítí. Děda mu nikdy úplně nedokázal přijít na jméno, ať už kvůli povaze, nebo kvůli starým sporům, které se mezi nimi vlekly už roky.

Jakmile jsme se to dozvěděli, všechno do sebe zapadlo. Děda neměl nic proti jídlu samotnému. Vonělo krásně, na talíři vypadalo lákavě. Problém měl s tím, že by měl sníst něco, co připravil člověk, kterého v sobě nedokázal přijmout jako součást rodiny. Byla to pro něj otázka hrdosti, možná i tvrdohlavosti, která ho provází celý život. A nám nezbylo nic jiného než se na sebe podívat a uvědomit si, jak hluboko některé spory mohou zajít.

Snažili jsme se mu vysvětlit, že nejde o toho, kdo stojí u sporáku, ale o to, že celá rodina sedí u jednoho stolu. Že když odmítne jídlo, není to jen gesto vůči zeti, ale také vůči všem ostatním. Jenže starý člověk si už málokdy nechá něco vymluvit. Nakonec to dopadlo tak, že zbytek rodiny večeřel, zatímco děda seděl tiše u stolu, upíjel jen čaj a tvářil se, že ho to nijak netrápí. Ale bylo vidět, že to v něm uvnitř vře.

Večer jsme si o tom povídali ještě dlouho. Někteří se smáli, že děda je prostě paličák, ať už jde o cokoli. Jiní kroutili hlavou, že je to trapas, protože se taková věc mezi příbuznými prostě nedělá. A já jsem přemýšlel, jak je vlastně křehké soužití v rodině. Stačí drobná jiskra, malá zášť, a rázem se stane z běžné situace nepříjemný konflikt, který poznamená celé odpoledne.

Přitom si uvědomuji, že právě večeře a společné chvíle mají v sobě obrovskou hodnotu. Všichni stárneme, přibývá povinností a starostí, a čas, kdy jsme spolu, se zkracuje. V takových chvílích by měl jít člověk přes své ego a odložit osobní spory, protože jednou už možnost posadit se k jednomu stolu mít nebudeme. A přesto se často necháme unést malicherností, která nám vezme radost z toho, že jsme pohromadě.

Děda si tehdy svou pravdu prosadil a opravdu nepozřel ani kousek. Ačkoli se to může zdát banální, v naší rodině to zanechalo otisk. Možná to jednou bude historka, které se budeme smát, možná se na ni bude vzpomínat jako na důkaz toho, jak moc umí být tvrdohlavý. Ale pro mě osobně to byla spíš připomínka, že vztahy v rodině nejsou samozřejmost a že se o ně musí pečovat. Protože jinak se stane, že místo vůně jídla a společného smíchu ucítíme jen trpkost starých sporů.

A i když bych si přál, aby tehdy děda nakonec talíř přece jen vzal a aspoň ochutnal, možná to celé mělo smysl. Ukázalo nám to, jak je důležité mluvit nahlas o věcech, které se dlouho přehlížejí. A kdo ví, třeba příště, až se zase sejdeme, překvapí nás tím, že si dá první sousto bez ohledu na to, kdo stojí u sporáku. Protože na konci dne nejde o kuchaře, ale o rodinu, která sedí kolem jednoho stolu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz