Článek
Děti jsem nikdy neplánoval. Ne proto, že bych je neměl rád. Spíš jsem vždycky věděl, že pro mě život znamená něco jiného než rodinný kruh, lego rozházené po obýváku a víkendové výlety do ZOO. Přesto se to stalo. S partnerkou jsme tehdy byli už pár let spolu, a i když jsme se o dětech nebavili nijak vážně, přišlo to. Nečekaně. A s tím i zmatek, kterému jsem dlouho nerozuměl.
Ze začátku jsem se snažil zapadnout do té představy, jak by měl muž a otec fungovat. Práce, domů, pomoc s uspáváním, pohádky. Všechno na oko. Dělal jsem to, co se očekává, ale vnitřně jsem byl pořád někde jinde. Když jsem seděl u kočárku v parku, záviděl jsem kolemjdoucím běžcům, kteří měli v uších sluchátka a svobodu před sebou. Ne dítě, které se budí co dvě hodiny.
Časem jsem si přiznal, že to takhle dál nejde. Nechtěl jsem být další otec, co je fyzicky přítomný, ale jinak duchem mimo. Řekl jsem to partnerce na rovinu a bez obalu. Vzala to těžce. Dodnes to není téma, o kterém bychom mluvili s lehkostí, ale aspoň ví, že si na nic nehraju. Nejsem ten typ, co by dětem obětoval vlastní život.
Neznamená to ale, že je ignoruju. Postarám se, když je potřeba, mám je rád a nechci jim ublížit. Jen prostě nechci, aby byly středobodem všeho. Chci mít čas na sebe, práci, kamarády, sport. A hlavně chci mít v životě prostor, kde nemusím být táta, ale jen Radek.
Společnost na to není připravená. Když řeknu, že trávím víkend bez dětí, lidé se tváří, jako bych je zamkl doma ve sklepě. Když přiznám, že dovolenou chci radši bez kočárku a přesnídávek, bývám za sobce. Jenže tohle je moje realita. Ne každý muž touží být superhrdina s dětskou lahvičkou v kapse.
Možná se to jednou změní. Možná si k nim najdu jiný vztah, až vyrostou. Možná ne. Ale zatím jsem si jistý jedním, že upřímnost je lepší než přetvářka. Že méně nadšený otec, který je k sobě i druhým pravdivý, může nakonec svým dětem dát víc než někdo, kdo se obětuje, ale vnitřně trpí.
