Článek
Přesně to se mi stalo letos, když jsem se mimoděk zmínila, že s manželem netrávíme letní dovolenou společně. Podívala se na mě, jako bych právě řekla, že spolu nežijeme, nebo že se rozvádíme. A začalo to. V naší rodině máme tak letní režim nastavený už několik let. Já vezmu děti a jedeme k moři. Většinou se sestrou, nebo s kamarádkou a její rodinou. Manžel si bere volno jindy, většinou si udělá týden s kamarády na kolech, pár dní je doma a pomáhá třeba s opravami, na které přes rok není čas.
Nevidíme v tom problém. Po zbytek roku jsme spolu denně, trávíme čas jako rodina, o víkendech výlety, večer pohádka, večeře, společný režim. O prázdninách si prostě každý dopřejeme, co nás nejvíc baví. Děti jsou spokojené, já si odpočinu jinak než v klasickém „rodinném režimu“, a manžel si nabije baterky po svém. Nikdy jsme se kvůli tomu nehádali, nikoho to neuráží, nikdo netrpí. Až doteď.
Při oslavě narozenin mého tchána se švagrová zeptala, kam letos jedeme na dovolenou. Odpověděla jsem jí úplně normálně, bez nějakého rozmyslu, že s dětmi jedeme do Itálie a manžel jede až za měsíc s kamarády do hor. Reakce byla okamžitá. Zvedla obočí, naklonila hlavu a řekla: „Počkej, jakože vy nejezdíte spolu? To myslíš vážně?“ Myslela jsem, že to říká jen ze zvědavosti, ale hned vzápětí začala přednáška. O tom, jak je přece důležité být jako rodina spolu, jak děti potřebují oba rodiče, jak je důležité trávit společně čas a jak ona by si nikdy nedovolila nechat manžela doma a odjet sama. V jednu chvíli se dokonce zeptala, jestli máme nějaké problémy. V tu chvíli už mi začínalo docházet, že to není jen o zvědavosti, ale že mě zcela upřímně soudí.
Zkusila jsem jí v klidu vysvětlit, že nám to takhle vyhovuje. Že jsme to neudělali jednou, ale opakovaně. Že jsme spokojení a že bychom naopak byli podráždění, kdybychom se na dovolené museli neustále přizpůsobovat jeden druhému, když to ani jeden z nás nemá rád. Ona ale pořád trvala na svém. Že si prý nemáme co vyčítat, protože když nejsme spolu, nebudujeme vztah. A že až se jednoho dne odcizíme, bude pozdě. Vážně mi to přišlo úplně mimo. Mluvila, jako by náš vztah znala líp než my sami. A přitom její vlastní manžel celou dobu seděl na zahradě u grilu, sotva na ni promluvil, a děti jim běhaly bez dozoru kolem jezírka. Ale to jí očividně nevadilo.
Od té chvíle se atmosféra v rodině změnila. Švagrová začala rozesílat různé pasivně agresivní zprávy do rodinné skupiny, občas si rýpla i při jiných setkáních. Jednou se zmínila před tchyní, že „někdo tady“ raději jede k moři bez manžela, a podívala se přímo na mě. Tchyně se mě potom ptala, jestli je všechno v pořádku. A mně došlo, že švagrová to prostě nevydýchala. Místo aby si hleděla svého, má potřebu vnášet napětí do cizích vztahů jen proto, že někdo dělá věci jinak než ona.
Co mě na tom nejvíc mrzí, je to, že právě ona se vždycky snaží navenek působit jako tolerantní, moderní a chápavá žena. Sama kdysi říkala, že rodina má být otevřená a že každý vztah je jiný. Ale očividně si pod tím představuje jen ty varianty, které vyhovují jí samotné. Když se někdo vymyká jejímu ideálu, je hned terčem kritiky. A přitom o nás neví vůbec nic. Neví, že máme s manželem večery, kdy spolu sedíme na terase a povídáme si. Neví, že si každý měsíc vyhradíme den jen pro sebe, kdy děti hlídají prarodiče. Neví, že se máme rádi a že právě to, že si umíme dopřát čas odděleně, nás drží pohromadě.
Ne každý potřebuje být neustále spolu, aby vztah fungoval. A ne každá rodina vypadá jako z katalogu dovolených. Naše funguje trochu jinak, ale funguje. To, že nás někdo soudí, na tom nic nemění. Jen mě mrzí, že to musí být zrovna někdo z rodiny. Čekala bych, že ti nejbližší budou stát spíš za námi, než aby nás pomlouvali za zády. Ale co se dá dělat. My pojedeme k moři, manžel si užije hory, a až se zase sejdeme doma, bude to jako vždycky v klidu, s úsměvem a hlavně spolu. A švagrová? Ať si je klidně se svým mužem čtyřiadvacet sedm. Jestli jí to vyhovuje, přeju jí to. Ale my máme svoji cestu. A ta je taky v pořádku.
