Článek
Jenže mě to pořád vrtalo hlavou. Ten zvuk byl zvláštní. Někdy to připomínalo škrábání, jindy vrznutí, které by člověk čekal spíš u uvolněného kabelu nebo zasunutého nábytku. Ale v noci? V pravidelných intervalech? Tím spíš jsme si říkali, že si to možná jen namlouváme. Člověk je unavený, děti konečně spí, v bytě je ticho a když je v tichu slyšet něco „mimořádného“, začnete nad tím přemýšlet možná víc, než by měl. Jenže těch nocí přibývalo. A zvuky se stupňovaly. Dokonce jsme jednou oba nadskočili v posteli, když něco hlasitě zachrastilo. Partner vstával a šel se podívat do kuchyně. Nic. Všechno na svém místě, pod dřezem klid, žádné stopy. Ale stačilo zhasnout a odejít a zase to začalo.
Začali jsme vymýšlet různé scénáře. Klasická myš, krysa, lasička, nebo něco, co se přes sklep dostalo do bytu? Máme starší dům a panelákové stoupačky občas přinesou překvapení, ale zatím jsme žádný problém neměli. Došlo i na výměnu odpadkového koše a kontrolu skříní. Ale beze stopy. Až mi to jednou v práci nedalo a povídám kolegyni, že máme asi doma myš. Reagovala naprosto vážně a poradila mi zavolat deratizéra, nebo aspoň někoho, kdo se na to podívá odborně. Sama prý řešila podobné zvuky a nakonec zjistila, že jí v bytě běhali netopýři. To mě vyděsilo. Ne že bych měla strach ze zvířat, ale netopýra doma rozhodně nechceš. Takže jsme začali jednat.
Partner zavolal elektrikáři, protože jsme si navíc všimli, že v jedné z místností občas problikne světlo. Ne často, ale zrovna v té době, kdy jsme zaznamenávali i zvuky. Nechtěli jsme riskovat, že jde o nějaký zkrat nebo že by se někde něco přehřívalo. Když elektrikář dorazil, nechali jsme ho pracovat a sami odešli s dětmi na hřiště. Po návratu jsme ho našli, jak sedí u zásuvky v kuchyni, rozebranou ji měl na kousky, obličej jako když viděl ducha. „Můžete mi vysvětlit, co přesně se vám tady děje?“ zeptal se. Nechápali jsme. Prý si myslel, že ho taháme za nos. Ze zásuvky totiž vytáhl… dětskou vysílačku. Malý růžový kousek z plastu, jaký koupíte v hračkářství a jaký naše dcera kdysi dostala od babičky. Jenže tahle vysílačka nebyla naše. Ani jedna z dětí ji nepoznávala, a navíc nebyla vidět. Byla schovaná za zásuvkou. Normálně by se tam nedostala. A byla zapnutá.
To byl moment, kdy nám došlo, že ten noční hluk vůbec nemusely být zvířata. Že jsme celou dobu poslouchali někoho, možná někoho, kdo poslouchal nás. Elektrikář byl upřímně otřesený a okamžitě nám doporučil zavolat policii. Prý to nevypadá na žádnou hloupou klukovinu. Ten přístroj měl dosah, nabil ho někdo nedávno, a navíc byl připevněný tak, že by ho běžné dítě nedalo ani ven, ani dovnitř. Ještě ten večer jsme volali policii a druhý den si přišli vše nafotit.
Sousedé o ničem nevěděli, my také ne. Až se nás policista zeptal, jestli nemáme podezření na někoho konkrétního. To bylo horší. Protože v tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme ještě před rokem pronajímali část bytu cizímu muži. Krátkodobě, přes známé. Na pár měsíců. Bylo to přechodné období, kdy jsme potřebovali pomoct s financemi. Muž byl tehdy milý, zdál se naprosto bezproblémový. Po sobě ale zanechal spoušť. A také jak jsme zjistili, měl přístup do všech místností. Měl klíče, znal rozvržení bytu. Nikdy nás nenapadlo, že by mohl něco takového udělat. Ale jak jinak si vysvětlit, že někdo schoval aktivní odposlech za zásuvku?
Policie přístroj odebrala a my jsme si nechali zkontrolovat celý byt, jestli tam nejsou další. Dodnes si nejsme jistí, co všechno slyšel, proč to dělal a jestli někde neexistují nahrávky. Ať už měl jakýkoli důvod, je to jedna z nejvíc znepokojivých zkušeností v našem životě. A přestože se snažíme zůstat v klidu kvůli dětem, něco se v nás zlomilo. Ten pocit, že vás někdo v tichosti sleduje a vy o tom nemáte tušení, to člověka poznamená. A pořád si říkáme: co kdybychom to nikdy neotevřeli? Co kdybychom ten zvuk dál přičítali hlodavcům? Někdy se člověk bojí zbytečně, ale jindy si prostě nedovede představit, jak blízko někdo je.
