Článek
Pár dní v Tatrách, kde si konečně vyčistíme hlavu, projdeme se po horách a budeme jen spolu. Jeli jsme s dětmi, já s partnerem a… jeho maminkou. Nabídla se, že nám s dětmi pomůže, že si užije vnoučata a my budeme mít na chvíli volněji. Zpočátku to znělo skvěle, ale jakmile jsme dorazili na místo, začaly se dít věci, které mě postupně zbavovaly iluzí. A pak přišel moment, kdy mě skoro zamrazilo.
Vybalili jsme se, děti pobíhaly kolem chaty, my se rozhlíželi po okolí a večer jsme si sedli na terasu s čajem a plánovali, kam vyrazíme. Druhý den jsme se chystali na první túru. Nic velkého, děti mají pět a sedm let, takže jsme chtěli něco pohodového, kde se projdeme, pokocháme výhledy a v klidu se vrátíme. Já jsem zabalila batoh, jak jsem zvyklá: pití, svačiny, pláštěnky, kapesníky, mikiny, náhradní ponožky, čokoláda jako motivační odměna pro děti, lékárnička… a to všechno samozřejmě v jednom batohu, který jsem měla na zádech.
Když mě tchyně viděla, jak si ho nandávám, s výrazem naprostého nepochopení mi řekla: „Ty s tímhle fakt půjdeš? Vždyť vypadáš jak krosna.“ A než jsem stačila cokoli říct, pokračovala: „To nemohl nést něco i Marek? Nebo děti? Nebo jsi to fakt všechno musela brát?“ V ten moment jsem se jen nadechla a zase vydechla. Nechtěla jsem se hádat, ne hned první den výletu. Ale víš co, když s sebou neseš věci i pro ty její vnoučata, o které se měla „starat“, a místo toho ti vyčítá, že jsi přebalila batoh, zatímco ona nemá v ruce ani lahvičku s vodou, trochu to zabolí.
Vyrazili jsme. Chvíli šly děti s námi, chvíli běhaly dopředu, chvíli hledaly šišky a házely kamínky do potoka. Všechno bylo v pohodě, dokud nezačalo trochu pršet. Není to žádné překvapení, v horách se to mění rychle. Já okamžitě vytahuju pláštěnky a mikiny, pomáhám dětem se obléknout. Tchyně se dívá a poznamená: „Vidíš, tak k něčemu ten tvůj cirkus v batohu přece jen byl.“ Bez úsměvu, bez ocenění, jen s tím svým suchým tónem, který vždycky zní spíš jako výčitka. Marek mezitím mlčí, klasika.
Děti si hrály, já se snažila uvařit rychlou večeři a tchyně seděla na gauči a komentovala každou blbost: že tohle by ona dělala jinak, že na ty těstoviny bych klidně mohla dát víc sýra, a proč jsou děti tak hlučné, vždyť je to k nevydržení. Její klasika. Ale pak přišel třetí den, a s ním ten moment, který mě opravdu rozčaroval.
Šli jsme k vodopádům, děti byly natěšené. Cestou si povídaly, hrály hádanky, a když jsme dorazili, vytáhly mobily a chtěly si udělat fotku. Ano, děti dneska fotí všechno. Já jim to nijak nezakazuju, když jsou na výletě, ať si zaznamenají, co je baví. Ale tchyně do nich najednou vpálila: „Vy pořád jen čumíte do těch mobilů. Já bych vám to nejradši zabavila a vyhodila z okna. Jste jak malí zombíci, tohle není dětství.“ A než jsem stačila zareagovat, obrátila se na mě a prohlásila: „A ty jim to dovolíš. Dřív bys za to dostala pár facek, kdybys vytáhla mobil na výletě.“
V tu chvíli jsem měla chuť se zvednout a odejít. Ne že bych se chtěla hádat, ale tohle překročilo všechny meze. Mluvila k mým dětem, jako kdyby byly nějaká nesnesitelná verbež, a ke mně, jako kdybych byla neschopná matka. A to všechno v momentě, kdy jsme si konečně užívali chvíli klidu. Nejsem konfliktní člověk, ale tohle mě dostalo. Řekla jsem jí, že si to nepřeju. Že pokud jí něco vadí, ať to řekne mně, ale ať si nevylévá frustrace na malých dětech, které se prostě jen radovaly z výletu po svém.
Další den se už na žádný výlet nešlo. Tchyně prohlásila, že má zánět v kyčli a že si potřebuje odpočinout. Jestli to bylo kvůli té scéně u vodopádů, nebo opravdu něco cítila, už nezjistím. Ale bylo to jedno. Dny, které měly být pohodové, byly plné napětí. Neříkám, že nebylo hezky. Bylo. Příroda nádherná, děti si to i přes všechno užily. Ale když máš vedle sebe člověka, který ti místo pomoci podkopává nohy a ubírá energii, nejde se uvolnit naplno.
A když jsme odjížděli, ještě mi poděkovala za hezkou dovolenou. S takovým tím úsměvem, co vypadá mile, ale víš, že to bylo celé sarkastické. Od té doby vím jediné. Další dovolenou si naplánujeme bez babičky. Ať si s vnoučaty klidně hraje doma, ale do hor už s námi nepojede.
