Článek
V posledních měsících jsme se nevídaly tak často jako dřív. Obě jsme měly svoje povinnosti. Já práci a starosti kolem domácnosti, ona vysokou školu a svůj svět, do kterého jsem měla čím dál menší vhled. Přesto mi to navrhla s nadšením v očích a já kývla.
Přiznám se, že jsem se trochu bála. Ne cestování samotného, to mám ráda, ale spíš toho, že jí budu na obtíž. Přece jen už nejsem nejmladší a výlet do hor není zrovna procházka po parku. Ale vnučka mě uklidnila, že půjde jen o pár dní v krásné přírodě, s pohodovým tempem a s možností kdykoliv odpočívat. Prý budeme mít dost času i na kafíčko, dobrou večeři a povídání. Slíbila mi, že všechno zařídí. Od dopravy až po ubytování a tak jsem jí věřila. Vlastně mě to i dojalo. Říkala jsem si, že si třeba znovu najdeme cestu jedna k druhé.
Vyrazily jsme v pátek ráno. Ona veselá, i když trochu roztržitá, já natěšená a nervózní zároveň. Cesta vlakem proběhla hladce, dokonce jsme si hezky popovídaly, což už se nám dlouho nestalo. Připadala jsem si zase jako její babička, jako někdo, komu se svěřuje a kdo je pro ni důležitý. Bylo to milé. Ale jakmile jsme dorazily na místo, začala se chovat zvláštně. Byla jak na trní. Neustále kontrolovala mobil, každou chvíli odbíhala, že si musí něco zařídit, a když jsme šly na procházku, pořád se rozhlížela kolem sebe. Neřekla nic konkrétního, ale její nervozita byla znát. Pořád se mě ptala, jestli jsem v pohodě, jestli mě nebolí nohy, jestli nechci jet raději zpátky. Přišlo mi to přehnané. Vždyť šlo jen o prodloužený víkend.
Další den jsme vyšly na kratší túru, měla jsem trochu problém s dechem, ale nebylo to nic dramatického. Spíš mě překvapilo, jak moc se vnučka snažila všechno hlídat. Každých pár minut kontrolovala, kde jsme, kolik kilometrů jsme ušly, jaký je terén a jaký bude dál. V jednu chvíli dokonce navrhla, že bychom se mohly vrátit, i když jsme měly k chatě sotva dva kilometry. Připadala jsem si trochu jako přítěž, ale nechtěla jsem jí to říct. Nechtěla jsem zkazit tu snahu, kterou do toho vkládala. A tak jsem se jen usmívala a ujišťovala ji, že jsem v pohodě.
Třetí den jsem si všimla, že v noci špatně spí. Seděla u okna, psala zprávy a vypadala jako někdo, kdo čeká na něco důležitého. Jenže se mnou o tom nemluvila. Přitom já bych jí ráda pomohla, kdyby se mi svěřila. Jenže mlčela. Až poslední večer, kdy jsme seděly u krbu, se nadechla a řekla mi, že mi chce něco říct. V tu chvíli jsem nevěděla, co čekat. Představila jsem si všechny možné scénáře, že je těhotná, že má nějaké trápení, nebo že se s někým rozešla. Ale pravda byla jiná. Řekla mi, že tohle všechno naplánovala proto, že se o mě bála.
Nechtěla, abych to věděla předem, protože by mě to podle ní mohlo vyděsit. Ale poslední dobou si všimla, že nejsem ve své kůži. Prý jsem působila unaveně, někdy zmateně, zapomínala jsem, co jsme si říkaly. A tak se rozhodla, že mě vytáhne z domu, aby zjistila, jestli je to jen únava, nebo jestli se opravdu něco děje. Řekla mi, že měla obavy z nějakého počínajícího onemocnění, a že si chtěla ověřit, jestli třeba nezačínám zapomínat víc, než je běžné. Chtěla mě mít pár dní u sebe, pozorovat mě a ujistit se, že jsem v pořádku.
Musím říct, že mě to sebralo. Ne zlobila jsem se, to vůbec ne. Ale najednou jsem si uvědomila, jak mě vidí moje vlastní vnučka. Jako někoho, koho je potřeba chránit, sledovat a opatrně kontrolovat, jestli ještě zvládá život. Zároveň jsem ale cítila vděk. Bylo v tom tolik lásky, starosti a zájmu, že jsem si v tu chvíli uvědomila, jakou mám vlastně kliku. Že mám po svém boku někoho, komu na mně opravdu záleží.
Když jsme se vrátily domů, šla jsem raději k lékaři, abych vnučce ukázala, že její starost není zbytečná, ale že jsem ochotná o sebe pečovat. Ukázalo se, že všechno je v pořádku aspoň prozatím. Ale ta zkušenost mě změnila. Dnes už se nezlobím, když se mě někdo z rodiny pořád ptá, jestli jsem něco snědla, jestli mě něco nebolí, nebo jestli nechci pomoct. Už to neberu jako vlezlost, ale jako důkaz toho, že jim na mně záleží. A upřímně? Doufám, že to bude ještě dlouho trvat.
