Článek
Až na jednoho člověka. Kolegu, který se ke mně od prvního dne choval, jako bych zasedla na židli, která měla být jeho. Nikdy to neřekl nahlas. Ale dával mi to dost jasně najevo.
Na poradách mi skákal do řeči, když jsem něco navrhla, zopakoval to po mně jen trochu jinak a hlasitěji, jako by to byl jeho nápad. Když jsme na něčem pracovali společně, posílal maily bez konzultace a podsunoval nadřízeným svoje verze toho, co jsme měli dělat jinak. Já jsem to nejdřív neřešila. Říkala jsem si, že si zvyknu. Že třeba jen potřebuje čas, aby mě přijal do týmu.
Jenže to pokračovalo. A začalo to být nepříjemné. Kolegové si začali všímat, že mezi námi není úplně hladká spolupráce. Ale nikdo nezasáhl. Nejspíš si říkali, že to jsou jen drobnosti. Jen já jsem věděla, že těch drobností je čím dál víc. A pak jsem se dozvěděla, že o mně mluví za zády. Že tvrdí, že jsem k ničemu, že se vezu, že prý neumím pracovat samostatně a vždycky někoho potřebuju, abych to vůbec dotáhla do konce.
Bylo mi z toho špatně. Ne proto, že by to byla pravda. Ale protože jsem tušila, že podobné řeči se šíří rychle. A jakmile se jednou rozšíří, začnou lidi pochybovat. I ti, kteří vás znají a ví, že odvádíte dobrou práci. Najednou se do vašeho jména vkrade stín pochybnosti. A to bolí. Zejména když víte, že to není fér.
Rozhodla jsem se, že se s tím poperu po svém. Ne tak, že budu někde vykládat, že si na mě někdo zasedl. Ale tak, že se nenechám rozhodit. Že budu dál dělat svou práci, že si budu stát za tím, co umím, a že to radši dokážu činy než slovy.
Shodou okolností přišla chvíle, která všechno obrátila. Projekt, na kterém jsme dlouho pracovali a který měl firmě přinést nového klienta, se začal hroutit. Jeden klíčový člověk dal výpověď a všechno zůstalo viset ve vzduchu. A tehdy vedení rozhodlo, že to zkusím vést já. Prý: „Zkusíme to. Ať se ukáže, jestli to zvládneš.“ Možná v tom byla i trocha pochybnosti. Ale zároveň i příležitost.
Bylo to těžké. Spousta večerů, kdy jsem pracovala dlouho do noci. Dny plné nervozity, telefonátů, stresu. Ale také dny, kdy jsem se překonávala a konečně mohla ukázat, co ve mně je. A když projekt skončil, úspěšně, s podpisem nové smlouvy a spokojeností na obou stranách, dostala jsem gratulaci. A nabídku na vedení dalšího týmu.
Myslela jsem si, že tím to končí. Ale přišlo ještě jedno překvapení. Kolega, který mě celé měsíce shazoval, najednou dostal výpověď. Prý kvůli „opakovanému narušování týmové spolupráce“ a „nevhodnému chování na pracovišti“. Neřekli to přímo. Ale bylo jasné, že šlo o něj.
Nepotřebovala jsem pomstu. Ani zadostiučinění. Ale ten pocit, že se pravda nakonec ukázala, byl silný. Člověk si někdy připadá bezmocně, když o něm někdo šíří lži. Ale pak stačí jedna příležitost, ve které může ukázat, kdo opravdu je. A ono to pak najednou vidí i ti, kteří předtím mlčeli.
Dodnes na to myslím vždycky, když se cítím nejistá nebo pod tlakem. Vzpomenu si, že nejde o to, co o vás říkají jiní. Ale co dokážete sami. A hlavně, že v každé firmě, v každém týmu, v každé skupině lidí se dřív nebo později ukáže, kdo pracuje poctivě. A kdo jen mluví.
