Článek
Takový ten moment, kdy si řeknete: teď nebudu řešit svět, jen si v klidu sednu, objednám si oběd a budu deset minut koukat do stolu. Přesně s tímhle jsem vešla do jedné příjemně vypadající restaurace kousek od centra. A přesně tam jsem prožila jednu z nejtrapnějších chvil svého dospělého života.
Restaurace byla skoro plná, což mě vlastně potěšilo. Říkám si, když tu je tolik lidí, asi tu dobře vaří. Měla jsem hlad, náladu pod psa a byla jsem ráda, že jsem konečně někde v suchu. Prostor byl členěný do několika menších místností a za mnou se už začínala tvořit fronta. Servírka si mě všimla, kývla na pozdrav a naznačila rukou: „Klidně si sedněte, hned přijdu.“ Tak jsem si sedla.
Byl tam stůl pro čtyři, z jedné strany seděla starší paní a dvě děti. Myslela jsem si, že je to nějaké sdílené posezení, nebo že třeba čekají na další jídlo. Sedla jsem si naproti nim, trochu bokem, a vytáhla si mobil, jako to dělá devadesát procent lidí, když se snaží nepůsobit rušivě. Jenže už po pár vteřinách jsem začala vnímat takové zvláštní napětí. Starší paní se na mě podívala, ale nic neřekla. Jen se lehce napřímila a přestala žvýkat. Děti zmlkly. A já… jsem v tu chvíli ještě nic netušila.
Byla jsem v takovém tom automatickém módu. Rychle se najíst, moc se nezdržovat, nevnímat. Ale pak jsem si všimla, že se ke stolu blíží muž s tácem v ruce. A jakmile mě uviděl, doslova ztuhl. Doslova. Stál tři kroky od stolu a koukal na mě, jako kdybych mu seděla na klíně. Nejprve jsem si myslela, že je jen překvapený, že má někdo stejnou bundu jako jeho manželka nebo tak něco. Ale pak jsem si všimla, že ten tác drží fakt divně. Tak, jako když nevíte, jestli ho máte hodit na zem nebo se s ním bránit.
V ten moment mi to došlo. Já si sedla ke stolu, kde už někdo obědvá. Ne že by seděli v rohu a vypadali jako parta osamělých hostů, ne. Oni byli prostě rodina. Čtyři místa, čtyři osoby. A já jim zabrala jedno. Jako vetřelec. Jako úplný idiot.
Nedokážu popsat ten moment trapnosti, když mi to docvaklo. Oči těch dětí byly jako přibité. Dívaly se na mě naprosto nechápavě, s otevřenou pusou. Starší paní, později jsem pochopila, že to byla babička, zůstala strnule sedět a ani se nepohnula. A ten muž, asi otec, stále stál a pořád nic neříkal. Bylo to ticho, ve kterém by byl slyšet i spadlý hrášek.
Nejdřív jsem měla tendenci to zahrát do autu. Něco jako: „Jé, pardon, já myslela, že to je volné!“ Jenže jak jsem otevřela pusu, vyšla ze mě nějaká směšná kombinace dechu a pípnutí, které nemělo žádný význam. V tu chvíli jsem nebyla schopná formulovat ani jednu smysluplnou větu.
Vstala jsem rychle, až mi židle vrzla pod nohama. Tím jsem samozřejmě přitáhla pozornost i dalších lidí v místnosti. A věřte mi, pohledy těch ostatních hostů byly jen další hřebíček do rakve mé důstojnosti. Udělala jsem dva kroky dozadu, omlouvala se páté přes deváté a přitom se snažila najít nejbližší volné místo, kde bych mohla zmizet. Tím myslím: opravdu zmizet.
Servírka ke mně přispěchala a tiše řekla: „To je jejich stůl. Tamhle u okna je volno.“ Měla to říct dřív, chtělo se mi vykřiknout, ale místo toho jsem jen kývla a šla. Připadala jsem si jak hrdinka z nějakého trapného sitcomu, kde se všichni smějí, ale v reálu to vůbec vtipné nebylo.
Sedla jsem si k jinému stolu, tentokrát prázdnému. Zadívala jsem se z okna a snažila se dýchat. Přestože jsem tam byla jen pár vteřin, měla jsem pocit, že to celé trvalo věčnost. A že mě ta rodina bude ještě dlouho nenávidět. Nebo hůř, že si o tom budou doma vyprávět jako o nejpodivnějším obědě jejich života. „Pamatuješ, jak si k nám sedla ta cizí ženská?“
Jídlo mi chutnalo asi jako karton. A ačkoliv porce byla docela malá, nedojedla jsem ji. Pořád jsem měla v hlavě ty výrazy. To neuvěřitelné ticho. Ty oči. Ne že by na mě někdo byl sprostý, nebo že by mě vyhodili – to vůbec. Ale právě ta zdvořilá, šokovaná mlčenlivost byla vlastně horší. Protože tím mi dali jasně najevo, že jsem udělala něco absolutně nepřijatelného. Ne že by mi někdo řekl: „Co si to dovolujete?“ Ale cítila jsem se přesně tak.
Když jsem odcházela, minula jsem je znovu. V tu chvíli už jedli, táta se zjevně uklidnil, babička krájela řízek. Děti mě viděly periferně a myslím, že jedna z nich se uculila. Možná to nakonec vzali s humorem. Anebo si mysleli, že jsem blázen.
Když jsem vyšla ven, přestalo pršet. A mně se chtělo směšně rozbrečet. Ne protože by to bylo tak hrozné. Ale protože mě ta trapnost zasáhla mnohem víc, než jsem čekala. Člověk je dospělý, má za sebou desítky nepříjemných situací. A stejně ho dokáže rozložit něco tak prostého, jako špatná volba židle v restauraci.
Doma jsem to samozřejmě musela někomu říct. Kamarádka se smála, až jí tekly slzy. „Prosím tě, vždyť to není žádná tragédie!“ Ne, není. Ale byla to chvilka, kdy jsem se cítila tak trochu nepatřičně. A asi i proto si ji budu pamatovat. Protože v tom výrazu, co měli ve tvářích, bylo úplně všechno.
Zmatek. Překvapení. Nechuť. A možná i trochu soucit. Jako by si říkali: „Chudák holka, asi neví, kde je.“ A já tehdy opravdu nevěděla. Ale teď už vím jedno jistě. Příště si radši stoupnu a počkám. I kdybych měla jíst ve stoje.
