Článek
Zatímco moji známí sdílejí fotky z Řecka, Itálie nebo Chorvatska, já stojím u regálu v drogerii a přepočítávám drobné, jestli mi vyjde na Sunar pro vnučku. Penzi mám podle nových pravidel jen tolik, že sotva pokryju základní věci. A protože dcera zůstala sama a má dvě malé děti, pomáhám, kde můžu. Víc než o sebe se bojím o ně. Takže dovolená? Ta pro mě už dávno neexistuje. Vlastně jsem na žádné pořádné nebyla už přes dvacet let.
Nový začátek, který se nekoná
Když jsem před rokem odcházela z práce, měla jsem pocit, že to bude zvláštní nový začátek. Všichni kolem mě říkali, že konečně budu mít čas na sebe, že si odpočinu. Jenže sotva mi přišel první důchod, bylo jasné, že se žádné velké změny konat nebudou.
Stát si nastavuje svoje pravidla, papírově to možná vypadá férově, ale když se podíváte do peněženky, nestačíte se divit. S odpracovanými lety, čistou historií a žádnými dluhy bych čekala, že aspoň základní jistotu mít budu. Ale výše důchodu je spíš k pláči.
Pomoc místo odpočinku
Kdybych byla sama, možná bych to nějak zvládla. Jenže mám rodinu a ta mě potřebuje. Dcera maká, jak může, ale platy ve školce, kde pracuje, nejsou žádná sláva. A protože otec dětí od nich odešel, všechno zůstalo na ní. Takže já se snažím být ta jistota. Kupuju plenky, Sunar, občas pomůžu s nájmem.
Na druhou stranu, kdybych je neměla, asi bych to nesla hůř. Děti mi dávají energii a smysl. Ale je pravda, že mě někdy bolí, když vidím, jak moji vrstevníci plánují dovolené, wellness pobyty nebo víkendy v horách. Já místo toho počítám, jestli mi na konci měsíce zbude alespoň něco na novou obuv.
Člověk se stydí říct nahlas
Spousta lidí se tváří, že důchod je čas, kdy mají konečně volnost. Že je to odměna za práci. Jenže realita většiny není taková. A málokdo to řekne nahlas, protože to zní, jako by si stěžoval. Já se taky stydím. Nechci být ta, která pořád mluví o tom, že má málo peněz.
Ale občas se to jinak nedá. Když jsem si počítala, kolik vlastně měsíčně utratím jen za běžné věci, došlo mi, že žiju neustále na hraně. Stačí jedna větší oprava v bytě nebo nenadálý výdaj a jsem v koncích. A stát vám přitom s úsměvem říká, že všechno funguje, jak má.
Dovolená už není pro všechny
Není to o tom, že bych chtěla luxus. Nikdy jsem po ničem takovém netoužila. Ale obyčejný týden u moře, abych si odpočinula od stereotypu a načerpala trochu energie, by mi udělal dobře. Jenže pro mě je to nepředstavitelné. Všechno stojí tolik, že bych na dovolenou musela šetřit roky, a to bych mezitím nemohla pomáhat dětem.
Proto občas cítím hořkost. Připadám si, že se dělíme na dvě skupiny. Ti, co si mohou dovolit žít, a ti, co jen přežívají. A to všechno pod hezkými slovy o „solidaritě“ a „spravedlivém systému“. Jenže spravedlivé to není ani náhodou.
Budoucnost, která děsí
Čím déle tohle všechno trvá, tím víc si uvědomuju, že žádné zlepšení nepřijde. Důchody se podle nových pravidel budou spíš zpřísňovat, než aby rostly. A kdo nemá našetřeno nebo za sebou rodinu, která ho podrží, má prostě smůlu. Mám strach, že až děti odrostou, nebudu mít už sílu ani prostředky.
A že stáří, které mě čeká, bude jen o přežívání ze dne na den. Možná je to přehnané, ale když člověk žije každý měsíc s pocitem, že stačí málo a propadne se do dluhů, optimismu moc nezbyde. Připadám si, jako bych nikdy neměla nárok na odpočinek. Jako by moje práce celý život nic neznamenala. A přitom jsem jen chtěla žít normálně, nic víc.
Zdroj: Marie K., Plzeň
