Článek
Přiletěli jsme na ostrov Rhodos, ubytovali se v menším hotelu poblíž pláže a užívali si klid. Slunce, moře, jídlo, všechno bylo tak, jak jsme doufali. První dny jsme se jen váleli, četli knížky, povídali si a vychutnávali to, co doma kvůli pracovnímu shonu skoro nestíháme. Partner byl šťastný. A já taky. Aspoň jsem si to myslela. Jenže pak se stalo něco, co jsem rozhodně neměla v plánu. A co mi obrátilo dovolenou naruby.
Jedno odpoledne jsme šli na procházku po promenádě, zastavili jsme se v malé kavárně na frappé a já se rozhlížela po lidech, po obchůdcích a po tom rušném dovolenkovém životě, který mám tak ráda. A v tom jsem ho uviděla. Seděl u baru, zády ke mně, ale ty záda bych poznala mezi stovkami jiných. Vysoký, široká ramena, lehce nakloněný dopředu, když něco říká… Bylo to, jako kdyby se mi na chvíli zastavil svět. V tu vteřinu jsem věděla, že je to on.
David. Moje dávná láska. První velká. Skončili jsme před víc než deseti lety. On toužil cestovat, já chtěla jistotu. On žil ze dne na den, já plánovala. Ale nikdy jsem na něj úplně nezapomněla. Někdy jsem si vzpomněla, co asi dělá, jak se má. Ale že ho potkám právě tady, v Řecku, na místě, kde jsme spolu kdysi snili, že jednou pojedeme, to mě nenapadlo ani v nejdivočejší představě.
Partner si všiml, že se tvářím jinak, ale než stihl cokoli říct, David se otočil. Naše oči se potkaly. A bylo to, jako kdyby mezi námi nebyla ta dlouhá léta. Usmál se. A já taky. Úplně instinktivně. Zvláštně, něžně, smutně i radostně zároveň. Byla to vteřina. Ale stačila.
Partner se mě hned zeptal, kdo to byl. Nechtěl žárlit, nebyl podezřívavý typ, ale něco v mém výrazu ho muselo zarazit. Jen jsem řekla, že někdo, koho jsem znala. Neptal se dál, ale bylo vidět, že o tom přemýšlí. A tak jsem to nevydržela a řekla mu pravdu.
Řekla jsem mu, kdo to byl, jak jsme se znali, co jsme spolu prožili. Ne detailně, ne dramaticky, jen upřímně. Poslouchal mě bez výčitek, jen tiše. A pak řekl větu, na kterou asi nikdy nezapomenu: „Věděl jsem to. Jak ses usmála. Tak jsi se ještě nikdy neusmála na mě.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Ne proto, že bych litovala. Ale protože měl pravdu.
Ten úsměv, který se mi objevil na tváři, když jsem Davida uviděla, byl jiný. Nebyl to úsměv partnerky na muže, kterého má ráda. Byl to úsměv dívky, která se na vteřinu vrátila do doby, kdy věřila, že láska je všechno. Do doby bez dětí, bez hypotéky, bez únavy. Do doby, kdy jsme byli lehcí, nerozvážní a plní snů.
Neutekla jsem za Davidem. Ani on nepřišel za mnou. Byl to jen ten pohled, ten úsměv, ta jediná vteřina, která nám oběma řekla všechno. Druhý den už jsme ho nepotkali. Možná odjel. Možná nás nechtěl znovu vidět. Možná to stačilo. A asi opravdu stačilo.
Zbytek dovolené jsme si užili. Smáli jsme se. Bylo to jiné. Možná hlubší. Možná smířenější. Náš vztah se nezměnil, ale něco v nás se posunulo. Já pochopila, že minulost má zůstat tam, kde je. A že láska, i když není tak oslnivá a nespoutaná jako kdysi, může být opravdová právě tím, že je klidná, věrná a spolehlivá.
A partner? Ten mi později řekl, že je rád, že jsem mu to řekla. Že aspoň ví, s kým žije. A že ten úsměv byl sice jiný, ale už chápe, proč ho dnes vídá častěji i u sebe.
