Článek
Lidé tam povětšinou mlčky hledí do země, občas někdo zakašle nebo si odkašle až příliš nahlas, a všichni nenápadně sledují dveře ordinace, jako by čekali, že z nich vyjde spasitel. I já jsem tam nedávno seděla, s papírem v ruce a hlavou plnou myšlenek, jak dlouho to ještě potrvá.
Objednaná jsem byla na konkrétní hodinu, ale kdo chodí k lékaři, ví, že papír i hodiny jsou spíš jen pro srandu. Čekala jsem už přes čtyřicet minut a v duchu jsem počítala, kolik lidí je ještě přede mnou. Bylo nás tam asi deset, různý věk, různá trpělivost. Naproti mně seděla starší paní, co si tiše šeptala modlitbu, vedle ní mladík v kapuci, který se ztrácel ve svém telefonu, a o dvě židle dál maminka s malým dítětem, které si z nudy hráblo rukou do kabelky a začalo si vytahovat kapesníky po jednom, až se z toho stala malá bílá hromádka na zemi. Nikdo nic neříkal, nikdo se nesmál, prostě ta typická atmosféra čekárny.
Když se po chvíli otevřely dveře a sestra zavolala dalšího pacienta, všichni jsme se na okamžik probrali a podívali tím směrem. V tu chvíli jsem cítila, jak mi začíná bušit srdce. Ne kvůli tomu, že bych měla strach z vyšetření, ale spíš proto, že jsem si uvědomila, jak absurdně tam sedím a marním čas. Měla jsem v hlavě ještě několik pracovních věcí, děti doma čekaly, a já si uvědomila, že vlastně vůbec nechci jít dovnitř. Že to není akutní, že to zvládnu i jinak, že mám ještě jiné možnosti.
Chvíli jsem s tím bojovala, říkala si, že už jsem to čekání přece absolvovala, že by byla hloupost odejít těsně před tím, než na mě přijde řada. Ale v hlavě jsem měla jasno: prostě půjdu pryč. Postavila jsem se, vzala si kabelku a všichni ti lidé v čekárně na mě najednou upřeli pohled. Jako by nechápali, že se někdo dobrovolně vzdává svého místa, svého práva vejít za zavřené dveře, na které se dívali jako na světlo na konci tunelu.
Zastavila jsem se u recepce, kde seděly dvě mladší ženy, které už na pohled měly za sebou dlouhý den s nekonečnou frontou lidí, co se ptají na každou maličkost. Usmály se, když jsem k nim přišla, a jedna z nich se zeptala, jestli chci ještě něco vyřídit. A já jsem se na ně podívala a úplně vážně jsem pronesla: „Víte co, já si to rozmyslela. Raději budu zdravá.“
Nevím, kde se to ve mně vzalo, prostě to vyklouzlo. A ty dvě se začaly smát takovým tím smíchem, co přichází nečekaně a najednou uvolní napjatou atmosféru. Jedna se chytla za břicho, druhá si otřela slzy z očí a říkala, že tohle ještě neslyšela. V tu chvíli jsem se smála i já, protože mi došlo, jak zvláštní ta situace je. Všichni lidé kolem mě čekají, aby slyšeli, co jim je, aby dostali recept na prášky, potvrzení nebo alespoň radu, a já prostě prohlásím, že zůstanu zdravá.
Odcházela jsem pryč a cítila jsem se najednou lehčeji. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Ano, nebylo to nic život ohrožujícího, k doktorovi můžu přijít jindy, a hlavně jsem si uvědomila, že spousta věcí je i v naší hlavě. Čekárna nás často nutí myslet na to horší, připravuje nás na diagnózy a strachy, i když třeba nejsou na místě. A tak jsem šla domů, nadechla se čerstvého vzduchu a říkala si, že dnes to prostě vezmu z té lepší stránky.
Dodnes si představuji, jak ty dvě recepční budou ten příběh vyprávět doma. Možná svým partnerům, možná kamarádkám, že k nim přišla žena, která čekala skoro hodinu, a těsně před vstupem se rozhodla být zdravá. A víte co? Ono to vlastně funguje. Protože jakmile jsem si to sama řekla, přestala jsem se cítit špatně a odcházela jsem s dobrou náladou. Možná to nebyla medicína, ale smích někdy funguje líp než celá ordinace.
