Článek
Jenže pak vejdete do nákupního centra, zajdete do restaurace nebo se projdete po městě. A co vidíte? Plné jídelny, fronty ve fast foodech, hory vyhozeného jídla.
Tak kde je ta krize? Mám kamarádku, která si pořád stěžuje na nedostatek peněz „Všechno se zdražilo, už si nemůžeme dovolit to, co dřív,“ říká mi pokaždé, když se vidíme. „Už si ani neobjednáváme jídlo domů, musíme šetřit.“
A pak si jdeme sednout na kávu – do jedné z nejdražších kaváren ve městě. Když jsme šly na nákup, všimla jsem si, že její košík byl plný značkových výrobků, drahého alkoholu a luxusních pochutin.
„No co, tak si aspoň dopřejeme něco dobrého,“ řekla s úsměvem. A já si v tu chvíli uvědomila, že problém často není v tom, že by lidé opravdu neměli peníze. Ale že si zvykli žít nad poměry – a teď si jen nechtějí odříkat.
Plné jídelny, prázdné peněženky?
Šla jsem se podívat do jedné z místních restaurací v době oběda. A nestačila jsem se divit. Bylo narváno. Lidé stáli ve frontách, obsluha nestíhala roznášet jídlo. Na stolech zůstávaly nedojedené porce, v koších končily téměř plné talíře.
A to nemluvím o fast foodech. Zkuste si projít nákupní centrum v sobotu odpoledne. U každého okénka s burgery, pizzou nebo smaženým kuřetem stojí dlouhá fronta. Ale když se jich zeptáte na finance, každý vám řekne, že nemá peníze. Tak jak to jde dohromady?
Nákupy za tisíce, ale pak si stěžují
Jednou jsem si sedla na lavičku u supermarketu a sledovala lidi vycházející s nákupy. Viděla jsem plné vozíky, drahé značky, spoustu věcí, které nejsou nezbytné.
Lidé si tlačili před sebou krabice s pivem, sladkosti, chipsy, drahé hotové jídlo, speciální kávy a nesmyslně předražené jogurty, které slibují zázraky.
Pak přijde řeč na ceny. „To je hrůza, kolik to dneska stojí!“ řekne paní, která si právě naložila do tašky tři lahve drahého vína a hory zákusků. Tak kdo je na tom opravdu špatně?
Jsou na tom opravdu všichni stejně?
Ano, jsou lidé, kteří opravdu obrací každou korunu. Senioři, samoživitelky, rodiny s minimálními příjmy, lidé, kteří přišli o práci.
Ale pak je tu velká část těch, kteří si jen nechtějí připustit, že by měli ubrat ze svého komfortu. Ti, kteří křičí o krizi, ale stále utrácejí za věci, které nejsou nezbytné.
A co mě fascinuje nejvíc? Kolik jídla se denně vyhazuje. Nedávno jsem šla kolem jedné restaurace, když právě zavírali. Podívala jsem se do kontejneru a viděla plné pytle s jídlem.
Ne prošlé nebo zkažené jídlo. Normální, nedojedené porce, celé kusy masa, rýže, brambor, salátů. Lidé si objednají, nedojí a nechají to odnést do odpadu. A pak si stěžují, že všechno stojí moc peněz.
Skutečná chudoba vypadá jinak
Moje babička mi kdysi vyprávěla, jak se za války jedlo to, co bylo. Jak se nic nevyhazovalo. Dnes? Lidé si vybírají, co se jim zrovna chce jíst. Pokud se jim jídlo nelíbí, hodí ho do koše a objednají si něco jiného. Ale přitom vám řeknou: „Nemáme peníze.“
Neříkám, že neexistují lidé, kteří mají skutečně problém vyjít s penězi. Ale většina těch, kteří si nejvíc stěžují, ve skutečnosti jen nechtějí slevit ze svého životního stylu. Nechtějí se vzdát drahé kávy, značkového oblečení, večeří v restauracích a zbytečných nákupů.
Takže až vám někdo bude říkat, že je krize a lidi nemají na jídlo, zajděte se podívat do plné jídelny nebo supermarketu. Uvidíte sami, kdo má opravdu hluboko do kapsy – a kdo si jen nechce odpustit svůj komfort.
