Článek
Kdysi jsem Vánoce milovala
Jako dítě jsem se nemohla dočkat prosince. Milovala jsem tu atmosféru. Světýlka, pohádky, stromeček, mamčino pečení. Byla to jistota, že se na chvíli všechno zastaví a že budeme spolu. Když jsem pak měla vlastní děti, chtěla jsem jim dát to samé. Každý rok jsem zdobila dům, pekla sedm druhů cukroví, balila dárky po nocích a snažila se, aby všechno bylo dokonalé.
Jenže čím byly děti starší, tím víc se z Vánoc vytrácelo kouzlo. Zůstala jen rutina a tlak. Dárky už nikoho nepřekvapovaly, všechno jsme měli. A místo radosti přicházela únava. Každý rok jsem padala na Štědrý den vyčerpaná a přemáhala se, abych se vůbec usmívala.
Smutek místo klidu
Před dvěma lety mi zemřela maminka. Najednou mi došlo, že bez ní už ty svátky nejsou stejné. Byla to právě ona, kdo je vždycky držel pohromadě. Kdo se těšil, kdo měl energii, kdo všechno organizoval s láskou. Já po ní převzala tu roli, ale bez vnitřní radosti.
Loni jsem uprostřed prosince brečela u pečení cukroví. Děti seděly u mobilů, manžel byl v práci a já si říkala, pro koho to vlastně dělám. Celý dům voněl vanilkou, ale mně bylo těžko. Všechno mi přišlo umělé, vynucené. A tehdy mě poprvé napadlo: co kdybych letos Vánoce prostě neslavila?
Rozhodnutí, které nikdo nepochopil
Když jsem to řekla manželovi, díval se na mě, jako bych se zbláznila. Myslel si, že mám jen špatnou náladu, že to přejde. Ale já jsem to cítila silně. Nechtěla jsem péct, nakupovat ani balit dárky. Chtěla jsem jen klid.
Děti reagovaly podobně. „Ale mami, to přece nejde,“ řekli. „Vánoce musí být.“ Jenže proč musí? Kdo to určil? Copak je povinnost se radovat, i když člověk necítí vůbec nic? Najednou jsem pochopila, že to celé dělám roky jen kvůli druhým, ne kvůli sobě.
Poprvé bez shonu
Letos jsem si řekla dost. Nekoupila jsem jediný dárek. Nepřihlásila jsem se na žádný vánoční večírek, nezdobím dům. Jen jsem si objednala pár dní volna a plánuju je strávit sama. Ne na horách, ne v nákupním centru. Doma, v tichu, bez stresu.
Když jsem to rodině oznámila, bylo ticho. Sestra mi vyčetla, že kazím atmosféru, otec se urazil a děti se mě snažily přemluvit, abych si to rozmyslela. Prý beze mě ty svátky nebudou ono. Ale já jim řekla, že tentokrát potřebuju být sobecká. Že po letech, kdy jsem se snažila všem vyhovět, musím myslet i na sebe.
Ulevilo se mi
Měla jsem strach, že se budu cítit provinile, ale stal se pravý opak. Ulevilo se mi. Poprvé po letech nemám stres, že musím všechno stihnout. Když vidím výlohy plné vánočních dekorací, nebolí mě žaludek.
Zjistila jsem, že Vánoce nejsou o tom, kolik toho napeču nebo kolik utratím. Jsou o tom, jestli v sobě mám klid. A já ho roky neměla. Teď se pomalu vrací. Možná si za rok ten stromeček zase postavím. Ale letos ne. Letos potřebuji jen ticho.
Když jsem to řekla nahlas
Jedna kolegyně mi řekla, že mě chápe. Že ona by to taky nejradši udělala, ale bojí se, co by na to řekla rodina. To mě zarazilo. Kolik lidí vlastně slaví Vánoce jen proto, že musí? Kolik z nás má chuť křičet, že už toho má dost, ale radši to neřekne?
Zřejmě víc, než si myslíme. Protože když jsem svůj plán zmínila pár známým, několik z nich se přiznalo, že by to taky chtěli zkusit. Jenže se bojí, že by je ostatní odsoudili. Přitom možná právě tohle by nás všechny osvobodilo. Přestat dělat věci jen proto, že se to očekává.
Možná se tam jednou vrátím
Nemám nic proti Vánocům. Jen už je nechci prožívat ve stresu a v přetvářce. Chci, aby mě znovu těšily, ne aby mě ničily. A k tomu potřebuju pauzu. Možná se jednou zase přistihnu, jak zdobím stromek a těším se na koledy. Ale chci, aby to bylo z radosti, ne ze zvyku.
Rodina to nakonec přijala. Manžel s dětmi pojedou ke tchyni, já zůstanu doma. Poprvé po dlouhé době budu mít Vánoce podle sebe. Klidné, tiché, možná trochu smutné, ale opravdové. A to mi připadá důležitější než jakákoli výzdoba.
