Článek
Na internetu vypadalo všechno dokonale. Vybírané dekorace, jemné barvy, světlé dřevo, svíčky, vanilková difuzérka na nočním stolku. Terasa s výhledem do lesa. Všechny recenze samé nadšení „oáza klidu“, „romantika jak z filmu“, „čistota, klid, styl“. Řekli jsme si to je ono. Tohle bude náš malý luxus. Na tři dny. Nechceme toho moc, ale když už někam jedeme, chceme si to užít.
Příjezd byl… no, rozpačitý. Už při vjezdu na dvůr nám přišlo, že něco nesedí. Na bráně visel zrezlý zámek a nápis s názvem penzionu byl vyšisovaný a oprýskaný. Ale říkali jsme si, to bude jen detail, třeba je to záměrně rustikální. Jenže čím víc jsme se blížili ke vchodu, tím víc nás ta představa „luxusu“ opouštěla. Místo útulné recepce jsme vlezli do tmavé chodby, kde to zapáchalo zatuchlinou. Nikdo nikde.
Přišla paní. Usměvavá, ale jaksi zpocená a uhnaná. Omlouvala se, že nestíhá, že je toho hodně. Dostali jsme klíče a šli si „užít víkend snů“.
Pokoj byl… jiný. Jiný, než na fotkách. Všechno bylo jako by o tři třídy levnější než to, co nám slibovaly upravené záběry z webu. Postel vrzala, prostěradlo mělo skvrnu, v koupelně na mě vykoukla plíseň ve sprchovém koutu. Ale řekla jsem si, jsme tu spolu, to zvládneme. Třeba to bude lepší, než se zdá. Třeba to zachrání atmosféra, klid, jídlo.
Jenže ne. Nic to nezachránilo.
Večer jsme chtěli posedět na té slibované terase, ale ukázalo se, že je sdílená. A že sousední pokoj právě obsadila partička lidí ve věku, který se těžko odhaduje. Něco mezi loučením se svobodou a trvalým mejdanem. Na stůl vyložili láhve, zapnuli reprák a já pochopila, že romantický západ slunce bude doprovázený TikTok mixem letních hitů z roku 2017.
Řekli jsme si, že to nevadí, že půjdeme na procházku. Že se projdeme po okolí a načerpáme energii z lesa. Jenže ten „výhled do přírody“ vedl na louku plnou odpadků a o kus dál byla ruina bývalého kravína. Ani stopy po idylce.
Když jsme se vrátili, byl už večírek v plném proudu. A zatímco jsme si pokoušeli pustit film na notebooku, začaly se po podlaze v koupelně objevovat švábi. Nejprve jeden. Pak dva. Pak další. Došlo mi, že tohle už není „něco, co přejde“. To je průšvih.
Zkusili jsme kontaktovat majitelku. Nezvedala telefon. Napsala jen SMS, že je pryč a že „hmyz v přírodě je běžný“. V ten moment jsem se cítila jak v nějakém skrytém kamerovém pořadu, kde čekají, až se rozbrečím nebo začnu křičet.
Jenže já nechtěla brečet ani křičet. Já chtěla být s mužem v hezkém prostředí. Cítit se dobře. V klidu usnout. Místo toho jsem si vzala ponožky na spaní, i když bylo třicet stupňů, protože představa, že mi něco přeleze po noze, mi nedovolila usnout.
V noci se sousední osazenstvo rozhodlo pokračovat do čtyř ráno. Z repráku se ozývalo „voleééé, přines ještě rum!“ a já jsem ležela na posteli, zírala do stropu a ptala se sama sebe, jestli jsme si tohle fakt vybrali dobrovolně. Jestli tohle je to, co si říká „luxusní zážitek“. A hlavně, proč nikdo neříká pravdu.
Druhý den jsme to zabalili. Měli jsme tam být ještě dvě noci, ale nemělo to smysl. Cítili jsme se podvedení. Nešlo jen o zklamání, šlo o pocit, že jste někomu uvěřili a on si z vás udělal legraci. Zaplatili jsme za něco, co neexistovalo. Vyměnili jsme čas, který mohl být krásný, za napětí, hněv a vyčerpání.
A víte, co mě mrzí nejvíc? Že jsme nebyli první ani poslední. Když jsem se vrátila domů a znovu otevřela profil toho penzionu, byly tam zase ty samé fotky. Tytéž uhlazené recenze. A já vím, že polovina z nich je uměle vytvořená, že je to faleš. A kolik lidí znovu naletí? Kolik dalších párů se těší na klid a dostanou špínu, hluk a šváby?
Cestování se změnilo. Všechno vypadá líp na fotkách. Lidi se naučili „prodávat zážitek“, ale už ne ho skutečně nabízet. Všechno je stylové, boho a eko, ale když tam dojedete, realita je šedivá, rozvrzaná a někdy i nechutná. A když se ozvete, jste prý přecitlivělí. Protože „v přírodě je hmyz“, „hosté jsou různí“ a „ne všechno se dá ovlivnit“.
Ale ono se to ovlivnit dá. Když se člověk stará. Když nelže. Když si uvědomuje, že lidé nejezdí na víkend do penzionu jen přespat, ale hledat zážitek, dotek krásy, chvilku klidu, něco, co jim doma chybí.
Já jsem o tenhle zážitek přišla. A vím, že to není konec světa. Ale je to připomínka. Že když něco vypadá až moc dokonale, člověk by měl zpozornět. A že důvěra není samozřejmost, ale křehká věc, která se dá velmi snadno rozbít.
