Článek
Když jsem před pěti lety odešla do důchodu ve svých šedesáti čtyřech letech, myslela jsem si, že se můj život trochu zklidní a budu si konečně užívat vytouženého a zaslouženého odpočinku. Celý život jsem pracovala v továrně na výrobu obuvi, kde jsem strávila přes čtyřicet let za šicími stroji a na kontrolních linkách. Představa klidnějších dnů se však rychle rozplynula, když jsem si uvědomila, že měsíční důchod ve výši 15 tisíc korun mi prostě stačit nebude. Všechny ty roky jsem si spořila jen minimum, což teď tvrdě pociťuji.
Mám malý důchod
Bydlení v podnájmu mě stojí více jak polovinu důchodu a zbytek rychle padne za jídlo, léky a běžné výdaje, mezi které patří paušál za telefon, cigarety, kadeřník atd. Na žádné velké finanční úspory mi nikdy peněz nezbylo, a tak jsem se rozhodla hledat brigády, abych si alespoň trochu přilepšila a mohla si dopřát to, na co jsem byla doposud zvyklá.
Takže nyní uklízím v jednom kancelářském centru a kromě toho další tři dny v týdnu stojím na pokladně v místním supermarketu. V tomto věku to není tak snadné, hlavně když si uvědomím, že moje vrstevnice si užívají zaslouženého odpočinku s vnoučaty. Jen já stále kmitám z práce do práce jen proto, abych se měla lépe. Celá moje rodina, děti a vnoučata, tak musí jít stranou.
Prádlo mi musí prát sousedé
I přes veškerou tuto dřinu a s vypětím všech mých sil a snahou si našetřit nějaké peníze navíc, se mi to stále nedaří. Našetřit si dostatek peněz na nutné výdaje je opravdu nemožné a nad mé schopnosti. Nyní se mi pokazila pračka, která mi sloužila přes dvacet let a oprava se nevyplatí, protože by stála skoro jako nová. Bohužel tu si nemohu dovolit koupit, a tak se musím spoléhat na své velmi hodné sousedy, kteří mi laskavě vyperou to největší prádlo. Menší kousky přepírám v umyvadle, v ruce a někdy i dvakrát po sobě.
Toto není život, který jsem si představovala. Sním o tom, že jednou budu mít dostatek peněz, abych si mohla dovolit nějaké to menší zlepšení bydlení, možná i tu novou pračku nebo alespoň, že bych nemusela tolik času trávit prací. Ale prozatím zůstává můj sen jen snem a já jdu dál s vědomím, že každý den je pro mě výzvou, kterou musím zvládnout.
Zdroje: Autorský text a vlastní zkušenost Heleny
