Článek
Řekla jen, že uvidí, jak jí bude, ale to jsme brali jako její klasickou frázi. Vždycky si trochu postěžuje, a pak stejně dorazí s koláčem v tašce. Tentokrát to ale bylo jiné. Den před obědem mi zavolala, že nedorazí. Prý jí není dobře. Zněla zvláštně, jako by se jí nechtělo mluvit. Nabídl jsem, že pro ni zajedeme, že si může jen sednout a odpočívat, že jí s jídlem pomůžeme, ale byla neoblomná. V tu chvíli jsem to bral jako lehkou nevolnost nebo špatnou náladu. Ostatně kdo by někdy neměl den, kdy se mu nic nechce. Jenže druhý den jsem si začal říkat, že to asi nebude jen tak.
V neděli jsme oběd absolvovali bez ní, ale myšlenkami jsme u ní byli pořád. Mám starší sestru, která má trochu lepší čich na věci, které neštymují. Hned po jídle navrhla, že se za mámou stavíme. Mně to už taky vrtalo hlavou, takže jsme vzali děti, naložili pár zbytků z oběda, co by jí mohly udělat radost, a vyrazili. Když jsme dorazili, otevřela nám až po delší chvíli. Byla bledá, rozcuchaná, v domácím oblečení a evidentně překvapená, že jsme přišli. Ne že by nás neviděla ráda, ale něco v jejím výrazu napovídalo, že bychom asi neměli být zrovna teď u dveří.
Nejdřív si sedla do křesla a jen krčila rameny. Říkala, že je unavená, že nemá chuť na jídlo ani na společnost, že prostě chtěla být sama. Snažili jsme se to chápat, ale bylo to čím dál divnější. Obývák byl poněkud chladný, což u mámy nebývalo zvykem. Vždycky měla ráda teplo. A pak jsme ucítili ten pach. Takový ten zvláštní zatuchlý zápach, který nepatří k běžné domácnosti. Sestra si mě potichu vzala stranou a hned mi řekla, že je něco špatně. Cítila to taky. Máma se mezitím zvedla, že nám uvaří kávu, ale sotva došla ke kuchyňské lince, vrátila se zpátky a řekla, že vlastně ani nemá z čeho, že jí došlo mléko i káva. Což opět nebylo obvyklé. Máma je ten typ, co má vždy zásoby všeho. V tu chvíli už jsme věděli, že to není obyčejné „nechce se mi“. Něco se děje a ona nám to nechce říct.
Začali jsme ji opatrně zpovídat, ale odmítala přiznat cokoli konkrétního. Prý jen únava. Nakonec sestra řekla nahlas to, co jsme oba tušili, že se bojí, jestli máma doma nezvládá úplně základní věci. Že třeba něco zanedbala nebo se jí něco porouchalo. A že bychom se měli podívat i do dalších místností, ne jen sedět v obýváku. Když jsme otevřeli dveře od kuchyně, bylo jasno. Podlaha byla mokrá, z lednice unikal zápach, a v rohu stála miska s plesnivým zbytkem jídla. Tohle nebyla máma, jak ji známe. Bylo to, jako by se něco v jejím světě sesypalo, a ona se v tom jen bezmocně plácala, ale nechtěla nám to přiznat.
Chvíli jsme stáli mlčky. Máma jen seděla a koukala do země. A pak přiznala, že se jí minulý týden porouchal bojler a že od té doby nemá teplou vodu. A že když volala opraváři, řekl jí, že má hodně práce, a ona to pak už neřešila. Prý si říkala, že to vydrží, že si poradí. Ale místo toho přestala vařit, přestala se starat o domácnost, a všechno šlo z kopce. Přiznala i to, že se jí rozbilo světlo v kuchyni a ona od té doby do místnosti téměř nechodí. Najednou to všechno dávalo smysl. Ten pach, tma, studené stěny. Nebyla nemocná, nebyla smutná z rodinného oběda. Byla jen paralyzovaná tím, že se jí nedařilo udržet běžné věci v chodu, a styděla se o tom mluvit.
Zavolali jsme hned sousedům, kteří s ní dlouhodobě dobře vycházejí, a požádali je, jestli by na ni občas mohli dohlédnout. Sami jsme jí začali pravidelně volat, občas zajet bez ohlášení, a zařídili jsme i opravu bojleru a lednice. Byla vděčná, i když ze začátku trochu podrážděná, že z ní děláme „neschopnou babku“, jak sama řekla. Ale v jejích očích bylo i obrovské ulehčení.
Někdy je těžké přiznat, že nezvládáme věci, které pro nás vždy byly samozřejmé. A o to těžší to je pro lidi, kteří celý život stáli na vlastních nohách a byli oporou ostatním. Dnes už vím, že za „nejdu na oběd“ se může skrývat mnohem víc než jen nechuť k rodinnému setkání. A někdy stačí málo. Zavolat, zajet, dívat se pozorněji. Protože občas i ti nejsilnější potřebují pomoc, ale nedokážou si o ni říct.
