Článek
Jen že si konečně odpočinu a budu vděčná. Trochu jsem se bála, že mě táhne na nějaký survival pobyt do hor, ale když se zmínil o plavkách, ručníku a županu, spadl mi kámen ze srdce. Lázně! Přesně něco, co bych si sama vybrala, kdybych měla tu možnost. A že jsme už dlouho nikde nebyli sami, to byl fakt. Děti šly k babičce, my nasedli do auta a vydali se směrem, který jsem jen tušila.
Celou cestu se tvářil tajemně a jen se culil pod fousy, jako by měl v rukávu trumf, který mi vyrazí dech. A měla jsem tušit, že vyrazí jen trochu jinak, než jsem čekala. Přijeli jsme do krásného wellness hotelu, vypadalo to tam jako v katalogu. Slunečné počasí, termální bazén, procedury, všechno voňavé a příjemné. Už při příchodu na recepci mi začalo být divné, že neukazuje doklady, ale jen tak mrkne na recepční, jako by se znali. Ale ještě jsem si to nechtěla připouštět. Říkala jsem si, že si to přece jen dobře zařídil, a možná si s paní vyměnili pár e-mailů při rezervaci. Dostali jsme klíč od pokoje, výhled na les, sklenku sektu jako welcome drink a já byla spokojená. První večer jsme strávili v sauně a vířivce, bez dětí, bez shonu, bez povinností. Měla jsem dojem, že se svět na chvíli zastavil.
Ráno při snídani se ale stalo něco, co mě vyvedlo z míry. Seděli jsme u okna, vychutnávali si kávu a najednou si všímám, jak manžel trochu ztuhne. Otočím se a kousek za námi u bufetu si nalévá pomerančový džus nějaká žena. Nic výjimečného. Tedy až do chvíle, než se k nám otočí čelem. A mně ztuhlo tělo. Byla to jeho bývalá kolegyně. Ta, se kterou prý „už dávno není v kontaktu“, protože „odešla z firmy a přestali si psát“. Ta, o které se kdysi zmínil až příliš často na to, aby to bylo jen tak. A teď tu byla. V županu, s plavkami pod ním, s vlasy v drdolu a s úsměvem, který by rozesmál i sochu. Zrovna takovým tím úsměvem, co říká: „No ahoj, taky jsi tady? To je náhoda!“ Jenže náhoda to zjevně nebyla.
Manžel zbledl a zamumlal něco o tom, že neví, co tady dělá. Že o tom neměl tušení. A já na něj hleděla jako na cizího člověka. Nepřestávala jsem přemýšlet: fakt by sem někdo jel jen tak naslepo a náhodou potkal někoho, s kým kdysi něco bylo, nebo aspoň málem bylo? Nebyla to žádná nevěra, alespoň o žádné nevím. Ale intuice mi říkala, že jejich vztah byl víc než kolegiální. A i kdyby si už nic nepsali, jaká je pravděpodobnost, že si oba zrovna vyberou stejný víkend, stejný hotel, stejný termín? Nemluvě o tom, že ona sem podle všeho jezdí často. Recepční jí zdravila jménem.
Zbytek pobytu jsem přežila se zaťatými zuby. Nepohádali jsme se, ale bylo ticho. Hodně ticho. Ani jeden z nás nechtěl tu bublinu prasknout. Já jsem byla zklamaná, on se podle mě cítil trapně, ale ne dost na to, aby něco řekl. Pořád dokola jsem v hlavě přemítala, jestli si to celé jen nenamlouvám. Jestli to fakt mohla být jen neuvěřitelná shoda okolností. Jenže moje ženská intuice řvala: není. Bylo to v očích, v pohledech, v tom, jak zareagoval. Ne jako někdo, kdo je překvapený, ale jako někdo, koho právě chytili, i když ne přímo při činu.
Když jsme přijeli domů, uplynulo pár dní, než jsem to vytáhla. Ne obviňováním, jen otázkou, jestli si opravdu myslí, že jsem tak naivní. Neodpověděl. Jen pokrčil rameny a odešel na balkon. Od té doby se kolem toho točíme jako kočka kolem horké kaše. A já pořád nevím, co si myslet. Nešlo o podvod, aspoň ne v tom klasickém slova smyslu. Ale důvěra dostala pořádně na frak. A já už nikdy nepojedu do lázní bez toho, abych se předem nepodívala, kdo všechno tam bude. Jen tak, pro jistotu.
