Článek
Nikdy jsem nepředpokládala, že budu psát o tom, jak mě stát připravil o peníze, které mi právem náležely. O tom, jak jeden den na neschopence změnil můj pohled na celý systém sociálního zabezpečení.
Začalo to banální angínou. Vysoké horečky, bolest v krku, nemohla jsem polykat. Lékařka mi napsala neschopenku na týden s tím, že se mám šetřit, brát antibiotika a přijít na kontrolu za tři dny. Nic neobvyklého, klasický postup.
Třetí den jsem se cítila o něco lépe, ale stále mi nebylo dobře. Přesně v 10:15 jsem měla objednanou kontrolu u lékařky. Vyrazila jsem z domu s dostatečným předstihem, abych tam byla včas. Měla jsem jízdenku na MHD s časem 9:47 - důkaz, že jsem nikde nepostávala, neflákala se, prostě jsem jela přímo k doktorce.
V ordinaci jsem byla od 10:25 do 10:40. Lékařka mi předepsala další antibiotika, prodloužila neschopenku a doporučila ještě pár dnů v klidu. Vzala jsem si léky v lékárně hned vedle ordinace a jela domů. Opět mám jízdenku - čas 10:52.
Když jsem dorazila domů, našla jsem ve schránce oznámení o kontrole. „Navštívili jsme vás v 10:30, nebyla jste zastižena doma. Dostavte se do 3 pracovních dnů na pobočku ČSSZ k podání vysvětlení.“
První reakce? Klid. Vždyť mám všechny doklady. Potvrzení od lékařky s přesným časem návštěvy. Jízdenky tam i zpět. Recept na léky s časem vydání. Jasné důkazy, že jsem byla u lékaře, což je během neschopenky povolené.
Hned druhý den jsem se chtě nechtě vydala na úřad. S sebou všechny doklady, připravená vysvětlit situaci. Byla jsem přesvědčená, že jde jen o formalitu.Úřednice za přepážkou si prohlédla moje doklady. „To je hezké, že máte potvrzení od lékařky,“ řekla chladně. „Ale podle předpisů jste měla být doma. Kontrola vás nezastihla, takže porušujete léčebný režim.“
„Ale já byla u doktora!“ namítla jsem."Měla jste to nahlásit předem," odvětila."Jak? Vždyť jsem nevěděla, že přijde kontrola! A navíc jsem byla objednaná už tři dny předem, to je standardní kontrola při angíně."
Úřednice pokrčila rameny. „Pravidla jsou jasná. Nebyla jste zastižena doma, nemáte nárok na nemocenskou.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Přišla jsem o týdenní nemocenskou kvůli tomu, že jsem byla u lékaře? To přece nedává smysl!
Požádala jsem o rozhovor s nadřízeným. Vedoucí oddělení byl stejně neoblomný. „Podle zákona musíte být v době neschopenky doma. Výjimky jsou možné jen s předchozím souhlasem.“
„Ale jak mám žádat o souhlas s návštěvou lékaře, když je to součást léčby?“ ptala jsem se zoufale."To je váš problém," zněla odpověď.
Odcházela jsem z úřadu v slzách. Nejen že jsem byla nemocná, nejen že jsem musela platit léky a doplatky, ale teď jsem přišla i o nemocenskou. A to všechno proto, že jsem dodržovala léčebný režim a šla na kontrolu k lékaři!
Následující dny jsem strávila telefonováním a psaním emailů. Volala jsem na ministerstvo práce a sociálních věcí, na inspektorát práce, na pojišťovnu. Všude stejná odpověď: „Je nám líto, ale podle předpisů…“
Jedna úřednice mi dokonce řekla: „S angínou můžete pracovat, to není tak vážné.“ Jako by ona byla lékař! Jako by ona mohla posoudit, jestli jsem schopná práce, když mám 39 stupňů horečky a nemůžu polykat!
Nakonec jsem se obrátila na právníka. Ten mi potvrdil, že teoreticky mám právo na odvolání, ale šance na úspěch je minimální. „Systém je nastavený tak, že úřad má vždycky pravdu,“ řekl mi. „I když je to absurdní.“
A tak jsem přišla o týdenní nemocenskou. Asi 4500 korun, které by mi pomohly zaplatit nájem a jídlo. Místo toho jsem musela sáhnout do úspor, které jsem si šetřila na dovolenou.
A co mě na tom všem štve nejvíc? Že kdybych zůstala doma a nešla na kontrolu k lékaři, nikdo by mi nemocenskou nesebral. Paradoxně jsem byla potrestána za to, že jsem se snažila co nejrychleji uzdravit a vrátit do práce.
Příště, až budu nemocná, budu vědět. Zůstanu doma, i kdyby mi lékař nařídil kontrolu. Protože systém netrestá ty, kdo porušují léčebný režim. Trestá ty, kdo se snaží dělat věci správně.
A to je ta největší nespravedlnost ze všech.
