Článek
Tato oslava byla přesně ten třetí případ. Tchyně slavila narozeniny. Kulatiny. Přesné číslo vynechám, protože se říká, že ženy po šedesátce už nepočítají. Pravda, ona si věk připomínala poměrně často, zejména při objednávání dezertu „já už bych si to ani neměla dávat, ale víš, kolik mi je?“ A pak s naprostou lehkostí zhltla dva věnečky, jako by se tím snažila překonat vlastní existenciální krizi.
Slavilo se u ní doma. Předem rozdělené úkoly, kdo co přinese. My dort, švagr chlebíčky, švagrová salát, otec přinesl klasicky nic, protože „už toho přece tolik nesní“. Já dostala úkol přinést i „něco slaného k vínu“, což bylo přesně tak vágní, jak to zní. Vzala jsem tedy preclíky, sušenky se sýrem a jednu plechovku oliv. Při příchodu jsem dostala pohled typu „hmm, snažila ses“, ale bylo mi jasné, že nic z toho se nesní. Všichni stejně čekají na řízky.
Atmosféra byla klasicky napjatá. Každý se snažil vypadat uvolněně, ale zároveň se vyhýbal konkrétním tématům. Mluvilo se o počasí, o novém obkladu v koupelně u švagrové a o tom, že letos bude zima už v říjnu. Informaci přinesl dědeček, který věří předpovědi z kalendáře vydaného v roce 1994.
Pak přišel čas na přípitek. Tchyně si stoupla, zacinkala lžičkou o skleničku, a začala mluvit. Nejdřív to vypadalo jako klasické děkování. „Jsem ráda, že jsme se tady sešli… že máme zdraví… že rodina drží při sobě…“ a tak dál. Už jsem skoro přestala vnímat. A to byla chyba.
„A jsem taky ráda, že se konečně vyřešilo to s tou Aničkou a tím otcem, že?“ řekla pak s úsměvem, jako by šlo o historku o tom, kdo zapomněl přinést ubrousky.
Nastalo ticho. Ne to běžné, společenské. Ticho typu: něco se právě stalo a nevíme, jestli máme dýchat dál.
Anička moje dcera. A „ten otec“ to je kapitola sama pro sebe. Respektive kapitola, která měla zůstat zamčená v šuplíku, popsaná v jazyce, kterému rozumím jen já a notář. Prostě: nebyl to můj současný partner. Nikdy jsme to neprobírali veřejně. Nikdy to nebylo potřeba. A teď to ví celá rodina.
Můj partner se na mě podíval. Ne pohledem obvinění. Spíš pohledem: prosím, řekni, že jsem se přeslechl. Anička byla venku na zahradě s ostatními dětmi, naštěstí. Ale zbytek místnosti zůstal ve stavu naprostého ztuhnutí. Jako když se zasekne přehrávání videa přesně v momentě, kdy všichni mrknou zároveň.
„No tak co, nebuďte tak vážní,“ pokračovala tchyně. „Dneska má každý nějaké svoje tajemství, že? Hlavní je, že je všechno v pořádku.“
Já nemluvila. Nešlo to. Tělo i mozek byly na jiných místech. Hlavou mi probíhaly scénáře: vstát a odejít? Otočit to v humor? Vyvrátit? Mlčet?
Švagr se pokusil zachránit situaci komentářem o tom, že víc šlehačky na dortu by to spravilo. Nikdo se nezasmál. Švagrová začala demonstrativně mýt nádobí, i když nic špinavého zatím nebylo. Děda se otočil k televizi, která byla vypnutá.
Tchyně seděla a popíjela víno, jako by právě přednesla úryvek ze svatební řeči. Byla naprosto v klidu. Možná proto, že jí nikdy nedochází, že některé věci nejsou její, aby je vytahovala. Nebo proto, že si myslí, že pravda je vždycky osvobozující. Ale tahle osvobodila leda tak dusno v místnosti.
Večer pak probíhal v polovičním tichu. Mluvilo se jen o jídle. „Dobré řízky.“ „Ano, pěkně křupou.“ „A bramborový salát s majonézou, jak to má být.“ O Aničce ani slovo.
Doma jsme s partnerem mlčeli. Jen bylo tolik otázek a tak málo síly je řešit. Došlo mi, že i když je člověk dospělý, některé situace ho zasáhnou jako dítě. Nečekaně. Zbytečně. A hlavně, před ostatními.
Oslava skončila. Tchyně dostala své dárky. Rodina odešla. A s nimi i důvěra, kterou jsem k ní ještě možná někde měla.
Tajemství, která mají zůstat skrytá, nezmizí, když se vysloví. Jen se změní jejich tvar. Z důvěry na zklamání. Z ticha na ticho jiné. A z oslavy na něco, co už se těžko oslavuje.
Ale znáte to… rodina si má přece všechno říct, ne?
