Článek
S manželem jsme si pořídili fenku Lunu hned po svatbě. Byla to taková naše „první dcera“, než jsme začali přemýšlet o rozšíření rodiny. Okamžitě se stala součástí našeho života. Veselá, hravá, ale zároveň občas až podezřele vnímavá. Jako by cítila všechno, co se děje kolem nás.
A pak jsem otěhotněla.
Když Luna začala měnit své chování
Těhotenství probíhalo hladce. Žádné komplikace, žádné větší problémy. Všechna vyšetření byla v pořádku, cítila jsem se skvěle. Ale Luna začala být… jiná.
Dřív byla hodně hravá, ale najednou se ode mě nehnula na krok. Když jsem byla doma, ležela u mých nohou a neustále mě očichávala. Bylo to zvláštní.
Když jsem seděla na gauči, strkala čumákem do mého břicha. Když jsem šla spát, ležela těsně vedle postele, jako by mě hlídala.
„Podívej se na ni,“ smál se manžel. „Asi už ví, že bude velká sestra.“ Myslela jsem si to samé. Až do dne, kdy mi došlo, že Luna se nesnaží jen „hlídat“. Ona se mě snažila varovat.
To zvláštní nutkání jít do nemocnice
Byla jsem v sedmém měsíci, když se to stalo. Cítila jsem se normálně, nic mě nebolelo, žádné varovné signály. Až na Lunu.
Ten den byla nezvykle neklidná. Nechtěla jíst, nechtěla si hrát, furt do mě strkala čumákem a kňučela. Kam jsem se hnula, šla za mnou a neustále se mi snažila dostat k břichu.
„Co ti je, holčičko?“ hladila jsem ji po hlavě. Ale ona jen dál kňučela a škrábala mi do nohy. Začala jsem mít divný pocit.
Možná je to hloupé, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty příběhy o psech, kteří dokážou vycítit nemoc, hrozící nebezpečí.
Nechtěla jsem být paranoidní. Ale něco mi říkalo, že bych měla jít na kontrolu.
„Zavolám doktorovi,“ řekla jsem manželovi. „Jen pro jistotu.“ Měl mě za blázna. „Vždyť ti nic není, necítíš žádné bolesti, proč bys tam měla jezdit?“
Ale já si trvala na svém. A to rozhodnutí nám zachránilo dítě.
Špatné zprávy v nemocnici
Když jsem dorazila na pohotovost, doktor mě přijal jen ze slušnosti. Neměla jsem žádné bolesti, nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo být něco špatně.
Ale když udělali ultrazvuk, najednou bylo všechno jinak. Doktor zvážněl. Zavolal dalšího specialistu.
„Máte velké štěstí, že jste přišla,“ řekl mi pak. „Předčasné odloučení placenty . Není to ještě v kritickém stavu, ale kdybyste počkala pár dní, mohlo to ohrozit dítě i vás.“
V tu chvíli mi došlo, proč byla Luna tak neklidná. Ona to cítila.
Lékaři mě okamžitě hospitalizovali. Musela jsem být pod dohledem, aby nedošlo k akutnímu zhoršení. A kdybych nepřišla? Mohl by to být konec.
Jak pes zachránil náš život
Luna mě donutila jít do nemocnice dřív, než bylo pozdě. Kdybych ten den neposlechla svůj instinkt – nebo spíš instinkt svého psa – možná bych o dítě přišla.
Strávila jsem v nemocnici několik týdnů. Nakonec všechno dobře dopadlo, i když porod musel být vyvolaný dřív.
Ale když jsme si po dvou měsících přinesli domů zdravého chlapečka, věděla jsem, komu za to vděčím.
Sedla jsem si na gauč s miminkem v náručí a Luna si k nám okamžitě lehla. Podívala se na mě těma svýma hnědýma očima, jako by věděla, že to dokázala.
Nikdy bych psa nevyměnila za nic na světě
Od té doby si uvědomuju, jak jsou psi úžasní. Luna nebyla jen mazlíček. Byla hrdina. Když mi někdo řekne, že „je to jen pes“, nedokážu se s tím smířit.
Náš pes zachránil život našemu dítěti. A za to mu budu vděčná navždy.
