Článek
Ne z práce, ale z toho, co všechno se kolem školky děje a co podle ní většina lidí netuší. Ne kvůli dětem, ale kvůli jejich rodičům. A jak sama říká, některé z nich by měla školka vychovávat víc než jejich potomky.
Jednou si někdo zapomněl zaplatit stravné, podruhé paní učitelka řešila, že dítěti už třetí den nikdo nedal náhradní oblečení, i když mělo mokré boty. Pak se začaly hromadit případy, kdy rodiče nedodržovali základní věci. Nepřivedli dítě včas, zapomínali omlouvat absenci, vyzvedávali děti po zavírací době, a přitom se ještě divili, proč jim někdo volá. „Někteří přijdou pozdě a ještě se zlobí, že musí zazvonit. Jsou naštvaní, že dítě není oblečené, i když oni jsou ti, kdo měli přijít dřív. A co hůř, často to dělají stále stejní lidé,“ říká Marie.
Jenže to nejhorší přišlo s tím, co sama nazývá „nataženou rukou“. Dřív bylo normální, že když někdo něco nezvládl, přišel, omluvil se, nebo se snažil něco dohnat. Dnes? Stačí napsat, že nemají peníze, a očekávají, že všechno zařídí někdo jiný. „Jeden táta prý do telefonu řekl učitelce, že to není jeho starost, že nemá na obědy. A co jako? Má to platit škola? Má se složit personál?“ ptá se Marie, které se nelíbí, že za chyby rodičů platí všichni ostatní. „Nechci znít necitlivě. Vím, že jsou lidé, co mají opravdu málo, znám to sama z domova. Ale tohle není chudoba, to je lhostejnost. Když má ten samý člověk každý den krabičku cigaret a nový telefon, tak asi nebude tak úplně bez prostředků,“ dodává.
Největší problém podle ní není v samotných penězích, ale v přístupu. Ve škole, kde dřív pracovaly její kamarádky, měli podobnou zkušenost. Rodič neposílal dítě na školní obědy, ale každý den mu přinesl do šatny pytlík chipsů a čokoládu. Když učitelka upozornila, že by dítě mělo jíst normální jídlo, se zlou se potázala. A pak přišla stížnost na školu, že se dítě cítí odstrčené. „Dneska se lidé bojí říct pravdu. Bojí se, že když řeknou rodiči, že se chová nezodpovědně, budou mít problém. Ale někdy by to měl někdo říct nahlas,“ myslí si Marie.
Jako kuchařka má přehled o tom, kolik stojí obědy, suroviny, provoz, a ví, že školka často dotuje věci, které by nemusela. „Když někdo nemá na obědy, a je to výjimečné, řeší se to přes město. Ale problém je, že se z výjimky stává zvyk. A některým lidem to úplně vyhovuje. Oni totiž ví, že se to stejně zaplatí z nějakých jiných peněz. Že jim to někdo odpustí, že se to zamete,“ vysvětluje Marie. Sama se snaží být spravedlivá. Nezlobí se na ty, kteří opravdu bojují. „To se pozná. Poznáte matku, která dává dítěti to poslední, co má. A poznáte i takovou, která si radši koupí nehty a dítě pošle bez snídaně.“
Nejde ale jen o jídlo. Marie má pocit, že celkově přibývá rodičů, kteří se chtějí hlavně zbavit odpovědnosti. „V jedné třídě paní učitelka každé ráno přebírala děti, které neměly ani kapesníky, ani čisté oblečení. Přitom rodiče věděli, že mají dítě s rýmou. Ale hlavně, že byli rádi, že se ho na celý den zbavili. A večer se ještě ptají, proč je nemocné. To je výsměch.“
Nejvíc ji ale zaráží, že se o tom skoro nemluví. Že si všichni na všechno zvyknou. „Je normální, že někdo neplatí a ostatní to za něj zatáhnou? Je normální, že dítě nemá, co potřebuje, protože jeho rodič to prostě neřeší? A že školka má dělat rodiče za ně? Já vím, že ne všichni jsou stejní. Ale stačí, že těch pár nezodpovědných má největší dopad. A my ostatní se pak divíme, že školství nefunguje. No bodejť by fungovalo, když někteří ani neumí zabalit dítěti pláštěnku, když prší.“
Marie dnes už školní kuchyni opustila. Důvodem nebyly děti, ale únava ze systému. „Už jsem to nedávala. Chtěla jsem pomáhat, vařit dobré jídlo, být součástí něčeho smysluplného. Ale místo toho jsem denně řešila, kdo co nezaplatil, proč zase někdo nedodal papír od doktora, a kdo si myslí, že mu všechno projde.“ A dodává: „Nejsem bezcitná. Ale spravedlnost a slušnost nejsou bezcitnost. A jestli si to někteří pletou, tak pak se nemůžeme divit, jak to tu vypadá.“
