Článek
Měl jsem za sebou roky s lidmi, kteří řešili kalorie, šéfkuchařské nože a testovali na mě recepty, jako na pokusném králíkovi. Říkal jsem si, tahle žena je klid. Stabilita. Žádná spirála z cuket, žádné kváskové pokusy.
Jenže ticho se pozvolna naplnilo vůní vanilky.
Začalo to nenápadně. „Měla jsem chuť něco upéct,“ oznámila mi jednou v sobotu ráno. Znělo to skoro jako „dala jsem prát“ nebo „půjdu do obchodu“. Prostě běžné sdělení. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost, dokud jsem o dvě hodiny později nevkročil do kuchyně a nebyl konfrontován bábovkou velikosti menší helmy na americký fotbal.
„Jen tak?“ zeptal jsem se. Přikývla. Prý nostalgie. Vzpomínka na dětství. Klid.
Bábovka byla dobrá. Vážně dobrá. Taková ta, co vám udělá čaj chutnější a rádio zní líp. Poděkoval jsem, snědli jsme kus, zbytek prý odnese „sousedce, co má malý děti“. V pořádku. Lidskost se cení. A bábovka do rodiny patří víc než stres nebo leták z Tesca.
Další víkend. Bábovka znovu. Jiná. Tentokrát s mákem. Další týden s ořechy. Pak kokosová. A pak přišla pistáciová, kvůli které objížděla tři obchody. Tvrdila, že je to relax, že jí to dělá dobře, že pečení je její terapie. A že to přece není nic špatného. Lepší než ležet na gauči s telefonem v ruce.
A já souhlasil. Vůně se stala součástí našeho bytu. Mouka na poličce nahradila svíčky, kuchyňské váhy se staly posvátným předmětem. Místo večerů s vínem jsme mluvili o tom, zda je lepší třtinový cukr nebo moučkový, a já se přistihl, že umím rozlišit kefír a podmáslí.
Ale jednoho dne jsem si všiml něčeho zvláštního. Bábovky se pekly častěji, než bylo běžné. A my jsme jich jedli čím dál méně.
„Kam to všechno nosíš?“ zeptal jsem se jednou vlažně, bez podezření. Odpověděla, že „po lidech“. Po starých sousedech, samoživitelkách, paní z třetího patra, co má nemocného psa.
Přikývl jsem. Připadal jsem si vedle ní trochu neosvícený. Taky bych chtěl být tak laskavý. Tak prakticky milý. Ale jaksi… neumím bábovku. Umím akorát čaj v pytlíku.
Jenže jednoho dne jsem šel dřív z práce. Dveře byly otevřené, vůně silná jako v cukrárně. A vedle kuchyňské linky stál cizí muž. Starší, s knírkem, měl v ruce termo tašku a smál se. Můj mozek začal pomalu zpracovávat, co vidí.
„To je pan Janák,“ řekla partnerka klidně, „chodí si pro bábovky pro celý svůj klub.“
„Klub?“ opakoval jsem dutě.
„Klub železničních modelářů. Prý si dávají bábovku na poradách.“
A pak to prasklo.
Pan Janák nebyl jen pan Janák. Byl to předseda. Předseda Spolku přátel železničních tratí a historie. A má partnerka byla mezitím zvolena čestnou cukrářkou jejich sdružení. Nosila jim bábovky pravidelně, ve smluvené časy, s příchutí podle přání.
Na chvíli jsem ztuhl. Snažil jsem se pochopit, jestli mi vadí, že peče, nebo že je čestná cukrářka. Nebo že to celé dělá s takovou samozřejmostí, zatímco já jsem myslel, že bábovka patří nám. Mně a jí. Našim sobotám. Našemu vínu. Našemu gauči.
„Proč jsi mi to neřekla?“ vydechl jsem.
Usmála se. „Říkala jsem ti to. Že pečení je terapie. Já ty lidi neznám, ale vím, že mají radost. A víš co? Mě to dělá šťastnou.“
A v tu chvíli jsem pochopil, že tahle žena nepotřebuje červené víno, ani západ slunce na balkoně. Potřebuje těsto. Potřebuje míchat, nalévat, péct. Potřebuje vědět, že něco vzniká, a že to pak někomu voní a chutná.
Od té doby jsem jiný. Nepeču, ale nosím. Nosím bábovky. Jsem muž v druhé linii. Pomocná ruka. Občas i ochutnávač. A každý pátek večer vím, že z trouby vyjde něco, co nebude jen sladkost. Bude to poselství.
A jestli si někdy připadám zapomenutý mezi moukou a formou na pečení? Možná. Ale pak si vzpomenu, jak se tvářila paní z přízemí, když dostala bábovku jen tak. A vím, že někdy je láska prostě ve formě. Třeba bábovkové.
