Článek
Vzduchem se neslo typické houpání vlaku, které člověka skoro uspává, a v kupé panoval příjemný klid. Jen o pár sedadel dál seděl muž středního věku, sportovně oblečený, s batohem u nohou a pohledem upřeným do mobilu. Nevypadal, že by se někam chystal spěchat, jen tak si seděl a klimbal, sem tam projel palcem po displeji.
Po pár minutách se ozval známý zvuk otevíraných dveří a do vagónu vstoupila průvodčí. Mladší žena, usměvavá, s modrou uniformou a typickým pořadačem v ruce. Začala postupně kontrolovat jízdenky, cestující ji bez řečí podávali papíry nebo ukazovali kódy v mobilech. Nikdo neprotestoval, nikdo neměl potřebu cokoliv zdržovat. Až dorazila k muži s batohem.
„Jízdenku, prosím,“ řekla klidným, profesionálním tónem, který používají průvodčí stokrát denně. Muž zvedl oči, podíval se na ni a ani se nepohnul. „Nemám,“ odvětil suše, jako by se nechumelilo. Žena zůstala stát a trpělivě mu vysvětlovala, že jízdenku si může zakoupit i teď, přímo u ní, s menším příplatkem. On se však ušklíbl a zakroutil hlavou. „Já nic kupovat nebudu,“ prohlásil nahlas, až se několik lidí v okolí začalo ošívat. V tu chvíli to ještě vypadalo jako běžná scéna s neochotným cestujícím, která se může v dopravě stát. Jenže pak se situace začala měnit.
Průvodčí si ho zřejmě prohlédla trochu víc, její výraz zůstal sice profesionální, ale v očích se jí na okamžik objevil náznak překvapení. „My se známe, ne?“ zeptala se tiše, aby ji slyšel jen on. Muž chvíli mlčel, pak pokrčil rameny. „Možná,“ utrousil, ale bylo vidět, že znejistěl. Žena pokračovala, tentokrát už s lehce osobním tónem: „Vy jste přece můj soused, z vedlejší ulice. Máte ten modrý domek s pergolou.“
V tu chvíli se mu tvář stáhla, jako by ho někdo chytil při činu. Přestal se opírat o sedadlo, sáhl po batohu a začal si nervózně rovnat zipy. „Hele, já asi vystoupím na další zastávce,“ zamumlal spíš pro sebe než pro ni. Bylo na něm vidět, že se mu situace vůbec nelíbí, ne proto, že by musel platit pokutu, ale proto, že se ocitl tváří v tvář člověku, kterého zná, a který teď ví, že jede načerno.
Průvodčí mu připomněla, že pokud nemá jízdenku a odmítne ji zakoupit, musí zaplatit přirážku. Snažila se to říct co nejvíc lidsky, zjevně nechtěla situaci hrotit. Muž se ale nechtěl bavit. „To se nedělá, takhle mezi sousedy,“ pronesl vyčítavě, jako by byla ona ta, kdo porušil nějaké nepsané pravidlo. Jenže v tu chvíli bylo jasné, že už mu nejde o žádnou domluvu. Chtěl prostě zmizet dřív, než si bude muset přiznat, že udělal ostudu.
Na další zastávce opravdu vstal, batoh přes rameno, a bez jediného slova vystoupil. Nevím, jestli šel pěšky domů, nebo si počkal na další spoj a riskl to znovu. Ale ten pohled, který si vyměnili, byl výmluvný. Ona ho znala, on věděl, že se o tom klidně může dozvědět půlka ulice. A možná právě to ho bolelo víc než pokuta.
Cestou dál jsem o tom přemýšlel. Co se to s námi děje, že i obyčejná slušnost se vytrácí? Že se najdou lidé, kteří považují za normální využít službu, ale nezaplatit? A ještě se urazit, když jsou přistiženi? Vždyť vlak nejede zadarmo, někdo ho musí provozovat, platit naftu, elektřinu, údržbu, lidi, kteří se o něj starají. A místo uznání chyby raději utečou.
Nechci moralizovat, ale tohle je přesně ta drobná každodenní nepoctivost, kvůli které se ztrácí důvěra mezi lidmi. Možná si ten muž myslí, že o nic nejde. Jen pár kilometrů, jen pár desítek korun. Ale v jádru je to úplně stejné, jako když někdo krade v obchodě nebo nevrací nalezenou peněženku. Není to o penězích, je to o tom, že se prostě rozhodl obejít pravidla, protože věřil, že mu to projde.
A možná ho dnes víc než ta samotná cesta mrzelo, že měl smůlu. Že se na jeho místě zrovna objevila průvodčí, kterou dobře zná, která teď ví, že jeho „modrý domek s pergolou“ obývá někdo, kdo si neváhá sednout do vlaku bez jízdenky. A že v tomhle případě nepomohlo ani sousedství, ani úsměvy. Jen nepříjemné ticho a rychlý odchod na peron.
