Článek
Přiznám se, že na sladké si potrpím, i když to nevypadá nejsem ten typ, co by pečlivě sledoval nové cukrárny, hledal speciální dorty na Instagramu nebo si objednával drahé zákusky v luxusních restauracích. Sladké mám rád po svém: čokoláda večer u televize, bábovka od mamky, občas nějaká zmrzlina v létě. Jenže tohle, co se mi přihodilo, překonalo všechno, co jsem kdy jedl a paradoxně k tomu vedla řada okolností, které zpočátku nevypadaly vůbec dobře.
Byli jsme na víkend pryč a rozhodli se strávit odpoledne v jedné malé vesničce. Takový ten typ místa, kde je jeden obchod, jedna hospoda, pár domů a autobus dvakrát denně. Měli jsme za sebou dlouhou procházku, byli jsme unavení, hladoví a chtěli si někde sednout. Jenže hospoda byla zavřená, protože majitel slavil narozeniny, a kromě toho jsme nenašli nic, co by připomínalo klasickou restauraci. Už jsme to skoro vzdali a smířili se s tím, že si dáme doma rohlík se sýrem, když jsme si všimli malé cedule přidělané k plotu: „Domácí moučníky, otevřeno“.
Upřímně? Moc důvěry jsem tomu nedával. Z dálky to vypadalo jako obyčejný dvůr, za kterým je pár starých stolů, kde někdo možná prodává buchty pro turisty. Partnerka ale byla zvědavá a já, ač s mírným brbláním, jsem šel za ní. Za plotem nás přivítala usměvavá paní v zástěře, která nabízela několik druhů sladkostí. Jablkový koláč, makovec, švestkové knedlíky… a pak něco, co jsem viděl poprvé v životě. Vypadalo to jako směs tvarohu, máku a ovoce, ale celé to bylo zapečené a přelité něčím, co se lesklo jako karamel. Když jsem se zeptal, co to je, odpověděla, že je to „palačinkový dort“.
To mě upřímně moc nenadchlo. Palačinky mám rád, dorty taky, ale představa, že někdo vrství palačinky na sebe a leje na to sladkou omáčku, mi přišla spíš zvláštní než lákavá. „To nebude chutnat dobře,“ prohlásil jsem polohlasem, ale paní se jen usmála a řekla, že to slyší často a že ti, co ochutnají, si většinou berou ještě kus domů. Partnerka mě přemluvila, že si dáme alespoň jeden talíř napůl. A tak jsme sedli ke stolu na dvorku, který zdobil starý ubrus s puntíky, a čekali, co přijde.
Když mi talíř položila před nos, uznal jsem, že to nevypadá úplně špatně. Vrstvy tenkých palačinek proložené tvarohovým krémem a jemným mákem, nahoře ovoce, v našem případě maliny a borůvky a celé to bylo zalité teplým karamelem, který se vpíjel do vrstev. První sousto mě zastavilo. Čekal jsem něco těžkého a přeslazeného, ale místo toho to bylo jemné, lehké, a přitom chuťově výrazné. Každá vrstva měla trochu jinou texturu. Palačinka měkká, krém nadýchaný, ovoce šťavnaté a karamel tomu všemu dodal dokonale vyváženou sladkost.
V tu chvíli jsem litoval, že jsme si nevzali každý svůj kus. Partnerka se na mě smála, protože věděla, že můj skeptický pohled před pár minutami teď střídá nadšené mlaskání. Nakonec jsme se vrátili k pultíku a objednali ještě dva kousky. Jeden jsme snědli hned a druhý jsme si vzali s sebou „na večer“. No, nebudu vám lhát, večera se ten kousek nedožil, protože jsme ho snědli hned po příchodu domů.
Paní, která dezert připravovala, nám mezitím vyprávěla, že recept má od své babičky a že ho dělají jen párkrát do roka, protože příprava je dost náročná. Palačinky peče ručně, každou zvlášť, tvaroh si bere od místního farmáře, mák mele čerstvý a karamel dělá bez cukrového sirupu, jen z másla a cukru. Všechno poctivé, bez polotovarů. Když jsem se jí zeptal, proč ten dort nenabízí častěji, odpověděla, že by ho musela zdražit tak, že by to lidé nechtěli kupovat a ona radši zůstane u toho, že je to malá rarita pro pár šťastlivců.
Cestou domů jsem si říkal, že občas má člověk tendenci podceňovat věci, které nezná, jen proto, že vypadají jinak nebo nezapadají do jeho představ. Kdybych ten den neposlechl partnerku, přišel bych o jeden z nejlepších sladkých zážitků svého života. A možná i o kus toho pocitu, že existují lidé, kteří dělají svou práci s láskou, ne proto, aby na ní rychle vydělali.
Dodnes, když si vzpomenu na ten dort, mám chuť sednout do auta a vrátit se do té malé vesnice. Ačkoli jsem ochutnal spoustu skvělých sladkostí, tenhle palačinkový dort má pro mě zvláštní kouzlo nejen kvůli chuti, ale i kvůli tomu, jak se k němu váže vzpomínka na neplánované odpoledne, překvapení a úplně obyčejnou radost. A tak, když dnes někdo řekne „to nebude chutnat dobře“, většinou se už jen pousměju. Protože vím, že opak může být pravdou.
