Článek
Ale to, co se mi přihodilo během čtyřdenního wellness pobytu, mě donutilo se na některé věci podívat jinak. Neříkám, že jsem změnila život. Ale minimálně jsem přestala chodit k bufetu s mobilem v ruce.
Začalo to naprosto nenápadně. Přijela jsem do malého hotelu na okraji Karlových Varů, sama, protože kamarádce do toho na poslední chvíli něco „vlítlo“. Cituji. Mě už ale nešlo nic rušit, takže jsem jela. Sama. Věc, kterou vám spousta lidí buď závidí, nebo nechápe. Já byla někde mezi. Těšila jsem se, ale taky jsem si nebyla jistá, jestli to celé nebude trochu smutné. Nebylo. Tedy, do jisté chvíle.
Už první den jsem si všimla, že mě někdo sleduje. Ne v tom paranoidním smyslu slova. Spíš takové to lehké zachycení pohledu, které se stane, když někdo zrovna vyleze z výtahu a vy proti němu jdete chodbou v županu. Normálně bych si toho ani nevšimla, ale ten muž mě doslova „přečetl“. A možná trochu i ohodnotil, alespoň podle toho, jak se na mě podíval.
Byl o něco starší, možná čtyřicet, typ s upraveným strništěm a výrazem „vím, co dělám“. Ani hezký, ani nehezký. Takový ten, kterého si všimnete, ale nevíte proč. Měl na sobě sportovní bundu a šel svižně, s těmi hotelovými pantoflemi to vypadalo trochu komicky. A když jsme se potkali znovu tentokrát u recepce, pak v bazénu, a pak zase u výtahu začalo mi být jasné, že se něco děje. Tedy že on si možná myslí, že se něco děje.
Druhý den ráno, po proceduře, jsem si šla sednout do jídelny. Půlka stolů byla prázdná, půlka obsazená německými důchodci, kteří snídali s rozvržením armádní jednotky. Já si sedla ke kraji, k malému stolu pro dva. Nikdo jiný tam v tu chvíli neseděl. A pak přišel on.
Bez ptaní si přisedl.
„Mohu?“ řekl až poté, co si nalil kávu do hrnečku na mém stole.
Vzhlédla jsem od rohlíku s máslem. Chtěla jsem říct něco jako: „No, technicky vzato už sedíte.“ Ale jen jsem kývla.
Byl ticho. Jen pil kávu. Já dojídala rohlík.
A pak se zeptal.
„Vy jste tady kvůli němu?“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo zneklidnit.
„Kvůli komu?“ zeptala jsem se.
„No… kvůli tomu, co se tu stalo. Dole v sauně. Ve čtvrtek.“
Pátrala jsem v hlavě po jakékoliv informaci o čtvrtku, o sauně, o nějakém „něm“. Nic. Absolutně nic.
„Já… přijela jsem včera. A nikoho neznám,“ řekla jsem pomalu.
Zamračil se. Pak se podíval na mě, pak na svůj hrnek.
„Tak to nic. Jen jste mi někoho připomněla.“
A odešel.
Neřekl už ani slovo. Nezasmál se, neomluvil se. Prostě odešel s kávou v ruce, a mě nechal u stolu, kde ještě doznívala ta otázka. Kvůli němu?
Co se tam proboha ve čtvrtek v sauně stalo? A proč si myslel, že bych měla být kvůli tomu tady?
Do konce pobytu jsme se už nepotkali. Nebo možná ano, ale já ho přehlížela záměrně. Do sauny jsem už nešla. A každé ráno jsem si dávala kávu raději na pokoj.
Nevím, kdo byl. Nevím, koho jsem mu připomněla. Ale vím jedno. Někdy stačí jediná věta úplně neznámého člověka a váš pobyt, který měl být o relaxu, se změní v příběh s nejasným dějem a nedokončenou pointou.
A co je na tom nejlepší?
Že když to vyprávím kamarádce, která „nemohla“, usmívá se a říká: „No vidíš. A ty ses bála, že to bude nuda.“
Ne. Nuda to nebyla.
