Článek
Končil projekt, na kterém jsme dřeli skoro půl roku, a šéf se rozhodl uspořádat neformální posezení. Přislíbila jsem, že dorazím alespoň na chvíli, dám si skleničku a zase půjdu. Věděla jsem, že doma bude všechno v pohodě. Manžel slíbil, že se postará o syna, připraví mu večeři a uloží ho. Je to náš běžný systém, když má jeden z nás něco večer mimo domov.
Celý večer jsem měla trochu podivný pocit. Možná to byla únava nebo to, že jsem se necítila úplně ve své kůži. Zůstala jsem asi dvě hodiny, prohodila pár slov s kolegy, vypila jednu sklenku bílého vína a pak se rozloučila. Bylo něco kolem deváté večer, když jsem vyšla z podniku a zamířila domů. Cestu znám nazpaměť, je to jen pár zastávek tramvají, a protože bylo teplo, zbytek jsem došla pěšky. Už cestou jsem si představovala, že doma bude ticho, možná bude ještě svítit v kuchyni, ale jinak klid. Žádné drama. Jen zalézt pod deku a usnout.
Jenže když jsem odemykala dveře, hned mi něco nesedělo. V předsíni byl rozsvícený lustr, což u nás nebývá zvykem. Navíc jsem neslyšela žádné zvuky z obýváku, žádnou televizi, nic. Jen takové ticho, až mi běžel mráz po zádech. Vyzula jsem si boty, položila kabelku a potichu se vydala směrem do obýváku. V tu chvíli jsem zahlédla syna, jak stojí u dveří od pokoje, bledý, s výrazem, který neumím popsat. Nebyl to ani strach, ani smutek, spíš takové zvláštní zaražené prázdno. A pak jsem se podívala dovnitř.
Manžel seděl na gauči a měl vedle sebe ženu. Nejen vedle sebe, byl k ní nakloněný, objímal ji jednou rukou kolem ramen a jejich obličeje byly až nepřirozeně blízko. Vteřinu předtím, než jsem vešla do místnosti, se zřejmě líbali, nebo k tomu chyběl jen kousek. Byla to naprosto absurdní scéna, kterou člověk nečeká, že zažije u sebe doma. Ne po letech společného života, ne poté, co si myslí, že má fungující rodinu. A už vůbec ne před vlastním dítětem.
Nikdo neřekl ani slovo. Manžel se od ženy okamžitě odtáhl, ona se zvedla, narovnala si halenku a začala něco blekotat o tom, že už stejně chtěla jít. Já mlčela. Syn mlčel. A manžel jen stál uprostřed obýváku, jako by nevěděl, co má udělat. Možná vážně nevěděl. Možná věřil, že tohle se mu nikdy nestane, že to nějak vyjde, že se neprovalí, že to projde. Ale ono to neprošlo. Jen to ve mně udělalo takovou díru, že jsem se nemohla ani nadechnout.
Nepamatuju si přesně, co jsem řekla. Vím jen, že jsem poprosila syna, ať si jde znovu lehnout, že všechno bude v pořádku. Byl už vzhůru a stejně by neusnul, ale aspoň odešel z místnosti. Ta žena stála pořád mezi námi, nesvá, přistižená, trapná. Nakonec si vzala kabelku a opravdu odešla. Manžel za ní nezavřel. Jen tam zůstal, s očima sklopenýma k zemi. A já stála naproti a nemohla uvěřit tomu, že tohle je skutečnost.
Kdyby mě někdo den předtím upozornil, že se něco děje, vysmála bych se mu. Ne, nejsme dokonalí. Máme za sebou krize, hádky, vyčerpání, děti, práci. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych domů přišla a našla tam cizí ženskou v jeho objetí. Navíc před naším synem. Nejde jen o zradu, která bolí. Jde o tu hranici, která byla tak strašně překročená. O to, co dítě uvidělo a co si z toho odnese.
Nechci dělat ukvapená rozhodnutí. Ani jeden z nás ještě neřekl, co bude s naším vztahem, s domem, s námi. Ale jedno vím jistě. Něco se změnilo. Nenávratně. Ať už se rozhodnu jakkoliv, ten pohled ve dveřích už mi z paměti nikdo nevymaže. A možná právě to je na tom všem to nejhorší.
