Článek
Ten den ráno jsem vstala první. V kuchyni voněla káva a na stole byly připravené dva hrnky. Sedla jsem si a jen tak koukala z okna. A pak přišla ona. V pyžamu, nenalíčená, vypadala najednou úplně obyčejně. Sedla si ke mně a začala si sypat cukr do hrnku. A najednou řekla něco, co mi zůstalo v hlavě doteď.
„Ty bys to nepochopila“
Zeptala se, jestli chci cukr. Řekla jsem, že ne, že si osladím až doma. A ona se tak podivně zasmála. Prý „aha, tak proto on říká, že si děláš věci po svým“. Chvíli jsem nevěděla, co tím myslí. Ale pak pokračovala.
Řekla, že „kluci to nemají rádi“, když je žena moc samostatná. Že muž má cítit, že je potřeba. Že se ho žena ptá. A že já se podle jejího syna ptám málo. Dodala, že jí to říká, když si spolu volají. Prý že „se mu se mnou špatně dýchá“. A že jí je to líto. Mlčela jsem. A pak se jen usmála a řekla: „Ale co já vím, já jsem stará škola. Ty bys to stejně nepochopila.“
V hlavě mi to začalo skládat
Celý zbytek víkendu jsem měla divný pocit. Začala jsem si zpětně vybavovat různé situace. Jak se mi doma už několikrát zmínil, že „nevypadám jako manželka“. Jak mi jednou řekl, že mu kamarádi závidí, ale on by si někdy přál normálnější život. A že se občas cítí, jako bych si ho vybrala jen proto, že byl po ruce.
Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale teď, když jsem slyšela jeho mámu, jak otevřeně mluví o našich věcech, mi došlo, že možná vůbec netuším, co si o mně doma myslí. A proč se na mě v posledních týdnech dívá tím pohledem, jako bych byla cizí.
Nedává mi to smysl
Nemám pocit, že bych ho odstrkovala. Jen jsem zvyklá zvládat věci sama. Mám práci, kterou miluju, zvládám si zařídit život, nejsem ten typ, co každé rozhodnutí konzultuje. Ale nikdy jsem ho neodmítla, nikdy jsem mu nevmetla do očí, že ho nepotřebuju. Jen jsem nečekala, že to bude brát jako slabost. Nebo spíš jako hrozbu.
Odpoledne, když jsme odjížděli, mi dal pusu na tvář a zeptal se, jestli jsem v pohodě. Přikývla jsem. Ale v hlavě mi hučelo. Věta „špatně se mu se mnou dýchá“ mi hrála v hlavě jako pokažená deska.
Neřekla jsem mu to
Celou cestu domů jsem přemýšlela, jestli mu mám říct, co jsem slyšela. Ale neudělala jsem to. Možná ze zbabělosti. Možná proto, že jsem se bála, že řekne, že je to pravda. Že se mnou není spokojený. A já se tak snažila. Všechno jsem budovala s tím, že jsme v tom spolu. Ale co když jsme už dávno každý sám?
Začala jsem si víc všímat detailů. Jak často sahá po mobilu, jak mi říká „Evo“, ne „lásko“. Jak večer radši hraje hry, než aby si sedl ke mně. Možná si toho všímám až moc. Možná mě jen rozhodila jeho máma. Ale možná se jen konečně dívám pravdě do očí.
Nečekám happy end
Nechci se hned rozcházet, ani dělat scény. Ale něco se změnilo. A nevím, jestli to byla ta káva, nebo to, co v ní bylo mezi řádky. Ale od té návštěvy vím, že už mu nerozumím jako dřív. A možná on nikdy nerozuměl mně.
Zatím to nechávám být. Dávám tomu čas. Ale v duchu si balím svůj vnitřní kufr. Protože jestli jednoho dne odejdu, nebude to kvůli cukru v kávě. Ale kvůli tomu, že někdo jiný věděl víc o mém vztahu než já sama.
Eva M., Ústí nad Labem
