Článek
S manželem jsme svoji osm let. Poznali jsme se na vysoké, zamilovali se do sebe a po škole se vzali. Klasický příběh. Dva roky po svatbě se nám narodila dcera Ella, pak syn Tadeáš. Máme hezký dům na předměstí, obě děti chodí do školky, já pracuju na částečný úvazek jako účetní, Pavel má dobrou práci v IT firmě. Na první pohled normální, šťastná rodina.
Jenže poslední dva roky něco nehraje. Pavel se změnil. Začal být odtažitý, trávil víc času v práci, méně se mnou mluvil. Když jsem se ho ptala, co se děje, říkal, že nic, že je jen unavený, že má v práci stres. Věřila jsem mu. Nebo jsem si to aspoň namlouvala.
Náš intimní život prakticky vymizel. Z dřívějších dvou třech týdně na jednou za dva měsíce, a to ještě spíš z povinnosti než z touhy. Když jsem to chtěla řešit, vždycky našel výmluvu – bolí ho hlava, je unavený, musí brzy vstávat. Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem po dvou dětech, tělo už není, co bývalo. Možná už mě nepřitahuje? Možná má jinou?
Ta myšlenka mě pronásledovala. Začala jsem si všímat dalších náznaků – zamčený telefon, tajné telefonáty, pozdní příchody domů. Klasické známky nevěry, jak je popisují všechny ženské časopisy. Ale pořád jsem neměla důkaz.
Až do minulého pátku.
Pavel odjel s dětmi na víkend k jeho rodičům na chalupu. Já jsem měla zůstat doma – rozbitá pračka, řemeslník měl přijít v sobotu. Aspoň jsem to tak řekla Pavlovi. Ve skutečnosti řemeslník odřekl, ale já jsem to neřekla. Chtěla jsem mít víkend pro sebe. Zajít ke kadeřnici, dát si masáž, odpočinout si od rodiny. Sobecké? Možná. Ale potřebovala jsem to.
V pátek večer jsem si dala skleničku vína, koukala na Netflix, užívala si ticho v domě. V sobotu jsem byla celý den venku. A v neděli ráno jsem dostala zprávu od tchýně, že děti jsou nemocné, mají horečku, a že by bylo lepší, kdyby zůstaly u nich ještě pár dní. Pavel prý přijede domů sám.
Něco mi na tom nesedělo. Rozhodla jsem se ho nachytat. Řekla jsem, že v pořádku, ať děti zůstanou u babičky, a já že půjdu k sestře, protože řemeslník stejně nepřijde. Ve skutečnosti jsem se schovala u sousedky, která odjížděla na dovolenou a dala mi klíče, abych jí zalévala kytky.
Z jejího okna jsem viděla přímo k nám domů. Čekala jsem. Pavel přijel kolem poledne. Sám. Chvíli jsem si myslela, že jsem paranoidní, že jsem si všechno vymyslela. Ale pak, asi po hodině, přijelo další auto. Čekala jsem, že z něj vystoupí nějaká žena. Ale ne. Byl to poslíček z nějaké zásilkové služby. Donesl velkou krabici a Pavel ji převzal.
Co to může být? Dárek pro milenku? Něco, co si objednal a nechtěl, abych to viděla?
Vydržela jsem ještě dvě hodiny. Žádná žena se neobjevila. Začala jsem si myslet, že jsem opravdu blázen. Že si vymýšlím problémy tam, kde nejsou. Rozhodla jsem se jít domů a všechno Pavlovi vysvětlit. Přiznat, že jsem lhala o řemeslníkovi, o sestře. Že jsem ho špehovala. Bylo mi to trapné, ale lepší než takhle sedět a šílet.
Vešla jsem do domu zadním vchodem, abych ho nepoplašila. V domě bylo ticho. Volala jsem jeho jméno, ale nikdo neodpovídal. Prošla jsem přízemí – nikde nikdo. Šla jsem tedy nahoru. Ložnice prázdná. Koupelna taky. Pak jsem si všimla, že dveře do pracovny jsou zavřené. A zpoza nich se ozývaly zvuky.
Ty zvuky… nebudu je popisovat. Ale bylo jasné, co se tam děje. Stála jsem před těmi dveřmi a cítila, jak mi buší srdce. Tohle je ten moment. Moment pravdy. Otevřu ty dveře a uvidím svého manžela s jinou ženou.
Vzala jsem za kliku a prudce otevřela dveře.
A tam byl Pavel. Nahý. S ní. Jenže „ona“ nebyla skutečná žena. Byla to nafukovací panna. Dokonale realistická, s dlouhými blond vlasy (já jsem bruneta), s velkými ňadry (já mám malá), štíhlá (já mám po dětech pár kilo navíc).
Pavel ztuhl. Já taky. Několik vteřin jsme na sebe jen zírali, neschopni slova. Pak se pokusil tu… věc… schovat pod deku. „To není… já jen… to není to, co si myslíš,“ koktal.
Ale co jiného to mohlo být? Seděl tam, nahý, s nafukovací ženou. S tou krabicí, kterou mu doručili před pár hodinami. Zřejmě ji objednal online. Zřejmě ne poprvé.
Utekla jsem. Zabouchla jsem za sebou dveře a běžela pryč z domu. Nasedla jsem do auta a jela. Nevím kam, prostě jsem jela. Nakonec jsem skončila na parkovišti u supermarketu, kde jsem hodinu brečela.
Když jsem se trochu uklidnila, začala jsem přemýšlet. Co teď? Mám se vrátit? Mám s ním mluvit? Je tohle důvod k rozvodu? Je to vůbec nevěra, když ta „žena“ není skutečná?
Na jednu stranu jsem cítila úlevu. Není tam jiná žena. Nemá milenku. Nepodvádí mě s kolegyní nebo sousedkou. Na druhou stranu – není tohle ještě horší? Že dává přednost kusu plastu přede mnou? Že radši bude intimní s něčím, co není skutečné?
Vrátila jsem se domů až večer. Pavel seděl v obýváku, bledý, s kruhy pod očima. Ta věc byla pryč – doufám, že ji vyhodil nebo spálil nebo co se s takovými věcmi dělá.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše.
A tak jsme si promluvili. Řekl mi všechno. Že má závislost na pornografii. Že to začalo jako nevinné koukání na videa, ale postupně se to zhoršovalo. Že potřeboval stále extrémnější věci, aby cítil vzrušení. Že se za to stydí. Že mě miluje, ale že má problém, který nezvládá sám.
Brečel, když mi to říkal. A já brečela taky. Z lítosti, ze vzteku, ze zmatení. Nevěděla jsem, co cítit. Co si myslet. Co dělat.
A pořád nevím. Proto píšu tenhle příspěvek. Protože potřebuji radu. Potřebuji vědět, jestli se dá takový vztah zachránit. Jestli se dá odpustit něco takového. Jestli můžu znovu věřit muži, který dal přednost nafukovací ženě přede mnou.
Pavel slíbil, že vyhledá odbornou pomoc. Že půjde na terapii. Že udělá cokoli, aby zachránil naše manželství. A já chci věřit, že to myslí vážně. Kvůli dětem. Kvůli těm osmi rokům, které jsme spolu prožili. Kvůli tomu, že ho navzdory všemu stále miluji.
Ale zároveň se bojím. Bojím se, že to nedokážu překonat. Že pokaždé, když se na něj podívám, uvidím ho tam, s ní. S tou věcí. Bojím se, že už nikdy nebudu schopná být s ním intimní, aniž bych přemýšlela, jestli si představuje ji. Bojím se, že naše manželství je nenávratně poškozené.
Co mám dělat? Odpustit a zkusit to znovu? Nebo odejít, dokud mám ještě nějakou sebeúctu? Nevím. Opravdu nevím.
A tak píšu sem, s nadějí, že někdo, kdo si tím prošel, mi poradí. Protože tohle je situace, na kterou mě život nepřipravil. Na kterou mě nepřipravil nikdo.
