Článek
Jenže pak přišel home office, a já najednou zjistila, že moje oblíbené džíny se nějak srazily v pase. Všechny. Najednou. Záhadou praní, samozřejmě.
Kamarádka Petra, která vypadá jako modelka i po dvou dětech, mi už dlouho vykládala o józe. Jak je to skvělé pro tělo i duši, jak se po ní cítí jako znovuzrozená, jak jí pomohla shodit poporodní kila. „Zkus to,“ říkala. „Nemusíš nikam chodit, začni doma s YouTube videi. Je to jednoduché a zvládne to každý.“
Každý. To slovo mě přesvědčilo. Protože jestli to zvládne každý, tak já přece taky, ne? Jak těžké to může být? Natáhnout se trochu, zhluboka dýchat, říkat „óm“. Žádná věda.
A tak jsem se jednoho pondělního rána odhodlala. Děti ve škole, manžel v práci, já sama doma. Ideální čas začít s novou, lepší, pružnější verzí sebe sama. Našla jsem si na YouTube video „Jóga pro úplné začátečníky“, rozložila jsem si karimatku (teda, starou deku, protože karimatku samozřejmě nemám) v obýváku a byla připravená změnit svůj život.
Lektorka na videu vypadala jako anorektická víla. Štíhlá, pružná, s klidným hlasem a úsměvem, který říkal „je to tak jednoduché“. Začala nějakými základními pozicemi. Pes hlavou dolů. Kobra. Bojovník. Názvy zněly dramaticky, ale pohyby vypadaly zvládnutelně. Dokonce i pro mě.
První minuta byla v pohodě. Druhá taky. Ve třetí minutě jsem zjistila, že mám svaly, o kterých jsem dosud nevěděla. V páté minutě jsem se potila jako maratonec v sauně. V sedmé minutě jsem vážně zvažovala, jestli nepotřebuji záchranku.
Ale nevzdala jsem to. Ne, já jsem bojovnice. Nebo jsem si to aspoň myslela, dokud nepřišla pozice „židle“.
„Stoupněte si rovně, nohy u sebe,“ říkala ta anorektická víla s úsměvem. „Teď se pomalu spouštějte, jako byste si sedali na židli. Kolena u sebe, hýždě zatažené, záda rovná.“
Znělo to jednoduše. Vypadalo to jednoduše. Tak jsem to zkusila. A víte co? Nešlo to. Moje stehna začala okamžitě protestovat. Moje záda křičela o pomoc. Moje kolena vyhrožovala výpovědí.
Ale já jsem se nevzdala. Ne, já jsem se rozhodla, že když to nejde imaginárně, půjdu na to prakticky. Přisunula jsem si skutečnou židli a pomyslela si, jak jsem chytrá. Budu dělat tu pozici s oporou, dokud nezesílím natolik, abych ji zvládla sama.
Jenže jsem zapomněla na jeden malý detail. Ta židle, kterou jsem si přisunula, byla stará, rozvrzaná židle, která už roky prosila o vyřazení do důchodu. Židle, která držela pohromadě jen silou vůle a možná trochou lepidla, které na ni kdysi dávno aplikoval můj manžel po jedné divoké domácí párty.
Pomalu jsem se spouštěla do pozice, s rukama nataženýma před sebou, jak ukazovala lektorka. „Dýchejte zhluboka,“ říkala. „Cítíte, jak se vám protahují stehna?“
Cítila jsem. A taky jsem cítila, jak se pode mnou židle začíná chvět. Ale to už bylo pozdě. Ozvalo se hlasité křupnutí a najednou jsem letěla vzduchem. Židle se rozpadla na kusy a já jsem přistála na zemi s takovou silou, že jsem si byla jistá, že jsem právě vytvořila nový kráter na mapě Prahy.
Bolest byla okamžitá a intenzivní. Hlavně v oblasti kostrče a levého zápěstí, na které jsem instinktivně dopadla ve snaze zmírnit pád. Z očí mi tekly slzy, částečně bolestí, částečně ponížením. Anorektická víla na obrazovce mezitím pokračovala, jako by se nechumelilo. „A teď přejdeme do pozice stromu. Postavte se na jednu nohu…“
Vypnula jsem video a pokusila se vstát. Bolest v kostrči byla tak silná, že jsem si na chvíli myslela, že si ji zlomím. Zápěstí začínalo otékat a nabírat zajímavý fialový odstín.
Nakonec jsem se doplazila k telefonu a zavolala manželovi. „Zlato,“ řekla jsem co nejklidnějším hlasem. „Myslím, že budeš muset přijet domů a odvézt mě na pohotovost.“
„Cože? Co se stalo?“ zněl vyděšeně.
„No… začala jsem cvičit jógu.“
Ticho na druhé straně. Pak výbuch smíchu. „Ty? Jógu? To je vtip?“
„Bohužel ne. A mimochodem, budeš muset koupit novou židli.“
Diagnóza na pohotovosti: naražená kostrč, podvrtnuté zápěstí a těžce poškozené ego. Doktor se snažil udržet vážnou tvář, když jsem mu vysvětlovala, co se stalo, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky. Sestřička se ani nesnažila skrývat pobavení.
„To se stává,“ řekl nakonec doktor. „Jóga není tak jednoduchá, jak vypadá. Příště začněte s něčím… méně náročným. Třeba chůze. Nebo dýchání.“
Dva týdny jsem seděla na speciálním polštáři, ruku v ortéze, a poslouchala nekonečné vtípky od manžela a dětí. „Mami, nechceš si zacvičit?“ ptaly se děti každé ráno s ďábelským úsměvem. Manžel mi koupil novou židli – plastovou zahradní, „protože ta unese i slona“.
Moje kamarádka Petra byla jediná, kdo se nesmál. „To se může stát každému,“ utěšovala mě. „Příště začni opravdu s úplnými základy. A možná… možná by bylo lepší jít na lekci s instruktorem.“
Má pravdu. Možná jednou najdu odvahu zkusit to znovu. Ale prozatím jsem se vrátila ke své osvědčené formě cvičení – běhání do schodů, když nejede výtah. Aspoň vím, že při tom nespadnu. Teda, většinou.
A ta rozbitá židle? Manžel ji slavnostně spálil na zahradě při grilovačce, kterou uspořádal na oslavu mého „uzdravení“. Nazval to „rozloučení s jógovou kariérou“. Všichni se smáli, včetně mě. Protože když o tom tak přemýšlím, je to vlastně docela vtipné.
Takže pokud uvažujete o józe, mám pro vás jednu radu: začněte pomalu. Opravdu pomalu. A hlavně – zkontrolujte si nábytek, než se o něj opřete. Věřte mi, vaše kostrč vám poděkuje.
A kdo ví? Možná jednou najdu odvahu zkusit to znovu. Tentokrát bez židle. A možná s pořádnou karimatkou místo staré deky. Protože jak říká moje maminka: „Když spadneš z koně, musíš zase nasednout.“ Jen si nejsem jistá, jestli to platí i pro jógu a rozbitou židli.
Ale jedno vím jistě – příště si radši sednu na zem. Je to možná méně pohodlné, ale rozhodně bezpečnější.
