Článek
Vždycky všechno udělala, nikdo na ni nemusel křičet, když bylo potřeba zaskočit za nemocnou kolegyni, šla bez řečí. Ne že by to milovala. Ale byla zvyklá. Ještě na střední ji rodiče učili, že práce je povinnost, ne zábava. Tak prostě makala. A když jí šéf po dvou letech zničehonic zvedl plat, byla upřímně ráda. Tehdy jí to přišlo jako spravedlivé ocenění.
Netušila, že ta „odměna“ s sebou přinese úplně jiný závazek. A že to bude začátek něčeho, co jí ještě dlouho bude ležet v žaludku.
Začalo to vlastně nenápadně. O pár stovek vyšší výplata. Žádný zázrak, ale i tak to Lucii potěšilo. Všechno zdražovalo, nájem letěl nahoru, a tak se jí těch pár tisíc navíc vážně hodilo. Říkala si, že asi konečně někdo vidí, co všechno dělá. Tehdy byla ještě naivní. Možná až moc. „Dneska si říkám, že jsem si měla hned všimnout, že to není normální. Že nikomu jinému peníze nepřidal. Jenže já to brala jako tichý dík. Žádné řeči, žádné veřejné pochvaly, jen malá změna na výplatní pásce.“
Šéf se začal víc usmívat. Víc si jí všímat. Chválil ji za každou blbost. Najednou ji zval na obědy. Ne formálně, ne oficiálně. Spíš tak mezi řečí. „Pojď, dneska tě vezmu na něco dobrého.“ Nejdřív odmítala. Pak podlehla. „Nechtěla jsem působit jako ta, co si o sobě moc myslí. A říkala jsem si, že je to přece jen jídlo. Normální oběd. Co by na tom bylo?“ Jenže už po prvním jídle cítila, že je něco jinak. Šéf na ni koukal jinak. Mluvil jinak. Byl příliš vřelý. A začal být osobní.
Začaly padat poznámky. O tom, jak je šikovná. Jak je krásná. Jak si zaslouží víc. A že má doma ženu, ale vztah už dávno nefunguje. „V tu chvíli jsem zbystřila. Došlo mi, že ta výplata nebyla dík za práci. Ale za to, že jsem. Že se mu líbím. A že teď čeká, že za ty peníze dostane něco zpátky.“
Lucie se snažila držet odstup. Neprovokovat, ale ani nebýt přehnaně chladná. Měla strach, že když se ozve, o všechno přijde. Že se obrátí proti ní. Že ji zesměšní. Byl to její přímý nadřízený, ve firmě měl silné slovo. A ona nebyla v pozici, kdy by si mohla dovolit odejít ze dne na den. „Bydlela jsem sama. Nájem, energie, jídlo, všechno na mě. Když máte na účtu pět stovek do výplaty, tak si dvakrát rozmyslíte, jestli si budete hrát na hrdinku.“
Zhruba po měsíci přišla večer zpráva. „Nechceš se dneska stavit? Dáme si víno a pustíme si něco. Jen tak, pokecat. Nic nečekám.“ Seděla tehdy u televize a koukala na tu větu asi deset minut. Byla paralyzovaná. Věděla, že to není jen pozvání. Věděla, co tím myslí. A taky věděla, že pokud odmítne, něco se změní. „Napsala jsem, že nemůžu. Že mám migrénu. Byla to lež. Jen jsem doufala, že to pochopí a nechá mě být.“
Nenechal. Od dalšího dne se něco změnilo. Najednou byla neviditelná. Když něco navrhla na poradě, nikdo si jí nevšímal. Když udělala chybu, byla první, na koho padla vina. Přestal jí odpovídat na e-maily. Přestala dostávat některé úkoly. Jako by přestala existovat. Ale výplata zůstala stejná. „To byla ta nejvíc zvrácená část. Plat mi nechal, jako kdyby mě chtěl držet v šachu. Jako máš to, tak mlč. A já mlčela.“
Začala mít úzkosti. Ráno jí bylo špatně od žaludku. Každý den přemýšlela, co si zas vyslechne. Co bude muset spolknout. A co se ještě stane. Jednou na ni dokonce zvýšil hlas, když omylem zapomněla přeposlat jeden dokument. „Všichni kolem mlčeli. Věděli, že něco není v pořádku, ale nikdo se mě nezastal. Možná tušili, možná ne. Ale bylo to jako tichá dohoda, hlavně nedělej problémy.“
Po pár týdnech se zhroutila. Přímo v práci. Zůstala sedět u počítače, zírala na obrazovku a nemohla se pohnout. Slzy jí tekly po tváři a ona nevěděla proč. Kolegyně ji zvedla a odvedla na záchod. Tam praskla. Všechno jí řekla. A poprvé uslyšela, že v tom není sama. „Řekla mi, že tohle už zažily i jiné. Ale že většina radši odešla.“
A tak to udělala taky. Podala výpověď. Bez jiného místa. Bez záruky, že to bude lepší. Ale s vědomím, že tohle už nechce zažít znovu. „Bylo to jako prohra. Připadala jsem si slabá. Ale zpětně vím, že to byla jediná možnost. Nechtěla jsem, aby moje práce byla výměnný obchod za nějakou jeho představu.“
Teď pracuje jinde. Za menší peníze, ale s klidem. Šéf je žena, o generaci starší, přímá, férová. Není tam víc peněz, ale je tam bezpečí. A to je teď pro Lucii důležitější. „Když mi tehdy přidal, byla jsem dojatá. Ale dneska bych to nevzala. Dneska už vím, že některé nabídky jsou past.“ Zjistila, že někdy i pochvala může být začátek manipulace. Že některé věci nejdou vyvážit penězi.
