Článek
Mám vystudovanou kosmetickou školu, kurzy, certifikáty, a navíc zkušenosti z praxe. Tak proč nezkusit znovu dělat něco, co mě kdysi těšilo? Když jsem na internetu narazila na inzerát luxusního salonu v centru města, zaujalo mě to hned. Fotky, prostředí, popis práce všechno působilo jako sen. Napsala jsem, poslali mi termín pohovoru a já se po dlouhé době cítila nadšená. Říkala jsem si, že třeba tohle bude nový začátek.
Krásné místo, krásná iluze
Salon sídlil v nádherné secesní budově. Uvnitř vonělo po drahé kosmetice, hrála jemná hudba a recepční v dokonale upravené uniformě se na mě usmála. Připadala jsem si trochu nepatřičně. V obyčejném kabátu a s kabelkou, která dávno něco zažila. Ale byla jsem ráda, že jsem tam.
Přivítala mě manažerka, elegantní žena kolem čtyřicítky, s úsměvem, který vypadal, jako by ho trénovala před zrcadlem. Usadila mě, nabídla vodu a začala vyprávět o filozofii salonu. Jak kladou důraz na kvalitu, individuální přístup, klientský zážitek. Přikyvovala jsem, všechno znělo perfektně. Dokonce mi ukázala místnost, kde bych mohla pracovat. Moderní lehátko, tlumené světlo, regály plné produktů známých značek.
A pak přišla realita
Teprve když přišla řeč na plat a podmínky, začalo mi docházet, že ten sen má pořádný háček. Prý se nejedná o zaměstnanecký poměr. Každá kosmetička si musí pronajmout vlastní místnost a odvádět procenta ze zisku. Všechno ostatní, materiál, prádlo, čistící prostředky, dokonce i ručníky si musí platit sama.
„Kolik činí nájem?“ zeptala jsem se.
Manažerka se usmála a odpověděla lehce, jako by šlo o drobnost. Patnáct tisíc měsíčně. K tomu padesát procent z každé procedury salonu. Na materiál prý počítat minimálně dalších pět. Takže z reálné práce mi zbude jen zlomek. Když jsem si to v hlavě spočítala, vyšlo mi, že bych musela denně obsloužit minimálně čtyři klientky, jen abych se dostala na nulu.
Odměna? Zkušenost
„Ale zase tu máte jméno,“ dodala manažerka. „Prestiž. To se přece počítá.“
Usmála jsem se a přikývla, ale uvnitř se mi vařila krev. Místo férové nabídky jsem slyšela jen to, že mám být ráda, že můžu pracovat pod značkou. Že moje práce, dřina, čas a dovednosti mají menší cenu než logo na dveřích.
Když jsem se zeptala, jestli by šlo o kompromis, například snížení nájmu v začátcích, odpověděla, že to bohužel ne. Prý se vždy najde někdo, kdo to vezme. „Zájemkyň je hodně, tak musíme nastavit podmínky spravedlivě,“ dodala. V tu chvíli jsem pochopila, že „spravedlivě“ v jejich slovníku znamená „výhodně pro nás“.
Zasmála jsem se a odešla
Cítila jsem směs smutku a úlevy. Smutku z toho, že takhle dnes funguje tolik podniků – lákají mladé ženy na sny o úspěchu, ale reálně z nich žijí. A úlevy, že jsem na to neskočila. Usmála jsem se, poděkovala za čas a řekla, že si to rozmyslím. Jakmile jsem vyšla ven, zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu a rozesmála se. Hlasitě, sama pro sebe. Protože v tu chvíli jsem věděla, že i když práci hledám, rozhodně už nebudu dělat něco za každou cenu.
Dnešní realita práce v oboru
Od té doby jsem mluvila s několika dalšími kosmetičkami a zjistila, že to není výjimka. Salony často fungují tak, že kosmetičky platí všechno. Od nájmu po energie a majitelé si jen berou podíl. Mnohé z nich to dělají jen proto, aby měly kam chodit, i když ve skutečnosti vydělají sotva na náklady. A klientky? Ty si myslí, že když jdou do luxusního salonu, peníze jdou přímo ženám, které se o ně starají. Jenže pravda je úplně jiná.
Možná je to obraz dnešní doby. Krásný obal, ale prázdno uvnitř. A čím víc se snažíte uspět, tím víc po vás chtějí, abyste se smířili s tím, že vaše práce vlastně nemá hodnotu.
Zůstala jsem u svého
Nakonec jsem si pronajala malý koutek v kadeřnictví na okraji města. Bez loga, bez zlatých klik, ale s vlastní svobodou. Klientky si mě nacházejí pomalu, přes známé, přes doporučení. Nemám velké zisky, ale vím, že to, co vydělám, je moje. A že každý člověk, který si u mě odpočine, přichází kvůli mně, ne kvůli značce.
Když si na ten konkurz vzpomenu, vždycky se zasměju. Ne proto, že by to bylo vtipné, ale protože je to typické. Kolik z nás už někdy slyšelo, že máme být rádi „za zkušenost“? A kolik z nás se přitom bálo říct ne? Já jsem tehdy poprvé odešla. A možná právě to byl ten nejdůležitější krok v mé kariéře.
