Článek
Ale pak přijde obyčejný oběd v restauraci, milá rodinná chvíle, a v jejím závěru se stane něco, co vás úplně vyvede z míry. A to doslova tak, že nevíte, jestli se máte smát, kroutit hlavou nebo se naštvat. Se synem máme hezký vztah. Není to ten typ, co by nám každý týden telefonoval, ale víme o sobě, vídáme se pravidelně, a když už se potkáme, vždycky to stojí za to. Tentokrát nás pozval na oběd. Normální pozvání, bez velkých řečí. Prý se chce jen vidět, popovídat si, a navíc nám chce něco předat. Slovo „předat“ znělo trochu formálně, ale neřešili jsme to. Možná nějaká drobnost z dovolené nebo suvenýr z výletu.
Sešli jsme se v příjemné restauraci, klasická česká kuchyně, žádné nóbl místo. Dali jsme si oběd, povídali si, smáli se. Zkrátka příjemná rodinná atmosféra. Syn byl trochu nervózní, ale nic dramatického. Když jsme dojedli, vytáhl z batohu malý balíček. Řekl, že nám chce poděkovat za všechno, co jsme pro něj udělali, a že ví, že to s ním někdy nebylo jednoduché. To nás dojalo. Nečekali jsme žádné dárky, vždyť jsme rodiče, to je naše role, žádná zásluha. Ale bylo to hezké.
Rozbalili jsme balíček a uvnitř byla kniha. Krásná, vázaná, od známého autora, který je nám oběma blízký. Už to vypadalo, že jsme dojatí než jsme knihu otevřeli. Na první stránce bylo totiž věnování. Rukou psané, modrou propiskou, elegantním písmem. A v tu chvíli se všechno zlomilo.
Věnování bylo napsané stylově, s citem, to se musí nechat. Jenže ne nám. Bylo určené nějaké „Leni“, s datem z loňského roku, a bylo evidentně napsané od něj. Nešlo si to splést. A teď ta otázka, která se okamžitě vynořila: proč jsme právě my dostali dárek, který byl původně určený jeho bývalé přítelkyni?
Zůstali jsme sedět jako opaření. Syn si nejspíš myslel, že to věnování přehlédneme, nebo že si ho nevšimneme hned. Jenže to nešlo. Bylo přímo na úvodní stránce, nedalo se přehlédnout, a navíc to nebyl nijak obecný text. Bylo v něm něco jako „Pro Leničku, která mě naučila milovat život“, nebo tak nějak. Člověk si to sice přesně nepamatuje, ale dojem to zanechalo silný. Možná až příliš.
Podívali jsme se s partnerem po sobě a nevěděli, co říct. Zkoušeli jsme to nejdřív vzít s humorem, že třeba recykluje dárky, že šetří, že mu bylo líto vyhodit knihu. Ale čím víc jsme nad tím přemýšleli, tím zvláštnější nám to přišlo. Ne kvůli té knize samotné, tu bychom si s chutí koupili i sami. Ale kvůli té situaci. Kvůli tomu gestu, které mělo být vřelé, osobní, a najednou z něj bylo něco, co působilo úplně opačně.
Samozřejmě jsme se nechtěli hádat, ani vyčítat. Syn si možná vůbec neuvědomil, že je to nevhodné. Možná mu ta kniha připomínala minulost, kterou chtěl uzavřít, a měl pocit, že tím, že ji dá nám, ten kruh symbolicky uzavře. Anebo to prostě bylo jen pohodlné řešení. Měl ji doma, byla pěkná, tak ji zabalil a považoval to za vyřešené. Jenže dárek není o věci samotné, ale o tom, co tím člověk říká. A tady to, co řekl, bylo bohužel trochu smutné.
Cestou domů jsme se o tom bavili. Ne hned, nejdřív jsme mlčeli, každý ponořený ve své hlavě. Pak jsme si ale řekli, že to vlastně krásně vystihuje dnešní dobu, kdy se hodně věcí dělá na efekt, kdy gesta ztrácejí význam, protože jsme zvyklí všechno rychle vyřešit, rychle předat, rychle zapomenout. Ale rodina není rychlá položka. Tam jde o víc. A když už někdo cítí potřebu dát dárek, měl by to být dárek skutečný. I kdyby to byl jen dopis na papíře nebo natrhané květiny z louky. Tu knihu jsme si doma postavili do knihovny. Věnování jsme nechali, ne ze sentimentu, ale jako připomínku. Ne synovi, ale sobě.
