Článek
Ale já mu to věřil. Možná proto, že jsem chtěl věřit. Po týdnu, kdy jsem byl v práci skoro nonstop, jsem si tu představu, jak ležím u vody s oroseným pivem, zidealizoval natolik, že mi úplně unikl ten jeho výraz. Takový ten tichý úšklebek člověka, co už dávno ví, že vám lže do očí, ale dělá to tak mile, že se mu za to ještě usmějete zpátky.
Ráno jsme vyjeli docela v pohodě. Děti byly na výletě s babičkou, žena šla s kamarádkou do wellness a já si říkal, že mám konečně sobotu jen pro sebe. „Přijeď k nám, uděláme pohodu, dáme klobásku, skočíme do bazénu,“ lákal mě tchán už ve čtvrtek po telefonu. „A neboj, dneska si dáme fakt oraz, všechno máme hotové.“ Tak jo, proč ne. Tchán býval fajn společník, když nebylo potřeba tahat kolečko.
Když jsem přijel, seděl už na terase v kraťasech, nohy na stolku, v ruce kafe a vedle něj připravená druhá židle. Usmál se, pokynul, a já si říkal: sakra, ono to možná fakt vyjde. Dokonce se ani nezmínil o žádném úkolu, jen něco plácl o tom, jak mu synovec pomáhal během týdne s terasou a že všechno je teď ready. Všechno to trvalo zhruba dvanáct minut.
Pak se zvedl. „Hele, já ti jen něco ukážu, jo? Nech ty boty, to je kousek.“ Nechal jsem je, v pantoflích jsem se loudal za ním, než mě dovedl na druhý konec zahrady. Tam stála menší hromada hlíny. Taková, co vypadá na tři kolečka, maximálně čtyři. Vedle stála lopata, opřená o plot. Na první pohled to vůbec nevypadalo podezřele. Jenže pak přišlo to klasické: „To tady nechal ten Martin, prý to potřeboval přehodit ke skleníku, ale nějak se na to vykašlal.“ A bylo to venku. Ten tón, kterým to řekl jakože to vlastně ani nemusíme dělat, ale když už tady oba jsme a je hezky mi byl podezřelý okamžitě. „No hele, když už jsme u toho, tak to zkusíme trochu popohnat, ne?“ Usmál se. Lopata mi skončila v ruce a já si řekl, že co, aspoň budu mít lepší pocit z buřta.
Po první půlhodině jsem pochopil, že to není hromádka na čtyři kolečka. Byl to pozůstatek z nějakého většího zemního zásahu a přehazování „ke skleníku“ znamenalo vést to asi dvacet metrů daleko, samozřejmě mírně do kopce. Kolečko vrzalo, hlína padala, pot se mi lepil na čelo a tchán se znovu objevil na scéně se slovy: „Hele, ještě by jsme mohli trošku urovnat ten terén, když už to tady dáváš dohromady.“
Ve chvíli, kdy jsem si všiml, že už se na mě ani nedívá jako na hosta, ale jako na brigádníka, mi začalo být jasné, že jsem skočil na špek. Tady nepůjde o žádné „jenom trochu přehodit hlínu“. Tady se rozjela víkendová pracovní akce. A ten, kdo netušil, že má dnes službu, byl samozřejmě já.
Kolem jedenácté přišel další zvrat. Tchán přinesl dva radlery. Jeden mi podal a s naprostou samozřejmostí si sedl do stínu. „To máš za to, že makáš,“ pokýval hlavou. V tu chvíli jsem si všiml, že si ani nesundal triko. Věděl moc dobře, že lopaty se dnes ani nedotkne. Seděl tam, popíjel, občas mě zkontroloval, jestli neflákám tempo, a občas nadhodil něco jako „to jde krásně od ruky“ nebo „ty jo, to bys mohl dělat ve firmě“.
Kolem poledne už jsem měl dost. Zbylo asi posledních pár koleček a slunce začalo pálit jako na Sahaře. V tu chvíli přišla na scénu i tchyně. Přinesla mi plátek sekané a chleba, položila ho na lavičku a řekla: „To máš za to, že jsi zlatíčko a pomáháš tomu našemu lenochovi.“ A mně došlo, že to byl celý plán. Všichni o tom věděli. Jen já byl ten, kdo „náhodou“ přijel na klidnou sobotu a skončil u výkopových prací.
Když jsem konečně dorazil poslední kolečko, posadil jsem se do stínu a pozoroval, jak se tchán pomalu zvedá, aby zkontroloval výsledek. „To jsi zvládl parádně,“ uznal a poplácal mě po zádech. V tu chvíli jsem měl chuť ho vzít tou lopatou po hlavě, ale jen jsem se usmál a řekl něco jako „jasně, pohoda, rád jsem pomohl“.
A pak přišlo finále.
„Hele, já ti to zaplatím, fakt. Dej mi číslo účtu,“ řekl s vážnou tváří. Zasmál jsem se. Ne kvůli nabídce. Kvůli tomu, že jsme oba věděli, že to nikdy neudělá. Ale oceňuju, že to aspoň zkusil.
Odpoledne jsem opravdu seděl u bazénu. Jen jsem v něm neležel, ale seděl zhrouceně s nohama v chladné vodě, zatímco mě bolela záda, ruce i sebevědomí. Žena mi večer volala, jak jsem si užil den volna. „Bezva, úplná pohoda,“ řekl jsem a přitom se snažil nesvalit z gauče.
Od té doby se už nenechám nachytat. Když tchán říká, že „bude klid“, beru si rukavice, pevnou obuv a raději i vlastní lopatu. A možná jednou, až bude opravdu chtít jen sedět u bazénu, budu to já, kdo mu ji vnutí do ruky a řekne: „Dneska si dáme pohodu, takovou sobotu jako víno.“ A až se zvedne, že mi „jen něco ukáže“, už ho nikdy nepustím z očí. Protože zkušenost je nejlepší učitel. A tchán? Ten už mě nikdy nepřekvapí. Teda doufám.
