Článek
Právě to zažila Jana, když s partnerem přijeli na večeři k jeho rodičům. Tchyně byla ten večer zvláštně zamlklá, v kuchyni víc než obvykle třískala hrnci a talíři a při každé větě svého muže nenápadně protáčela oči. Jana si toho všimla už po příchodu. Atmosféra byla jaksi ztuhlá, ne vyloženě nepříjemná, ale rozhodně ne vřelá. Tchán se snažil bavit, vtipkoval, naléval víno, ale zatímco on měl dobrou náladu, jeho žena působila, jako by ji někdo donutil to celé absolvovat.
Jana se snažila zapadnout, jak to jen šlo. Nikdy nechtěla být ta, kvůli které panuje mezi členy rodiny napětí, a tak si povídala s tchánem o jeho práci, chválila jídlo, ptala se na zahradu i nové záhony. Všechno běželo v jakž takž poklidném režimu, když vtom tchán vstal, že prý přinese pár fotek. „Abychom se zasmáli,“ mrkl a zmizel do vedlejšího pokoje. Janin partner se jen ušklíbl. „Táta rád ukazuje, jak jsme vypadali v pubertě,“ řekl s úsměvem a natáhl se pro další sklenku vína.
Když se tchán vrátil, měl v ruce několik zažloutlých obálek a krabici od bot. „Tak, podívej se, Janičko,“ spustil vesele a začal pokládat fotku po fotce na stůl. Jana se usmívala. Byly to obrázky z dovolených, dětských karnevalů a narozeninových oslav. Sem tam padl nějaký vtípek na účes nebo oblečení, všichni se smáli, jen tchyně mlčela a srkala kávu. Pak ale přišla fotka, která všechno změnila. Na první pohled vypadala jako běžná momentka z nějaké svatby. Mladý pár, nevěsta se závojem, ženich v obleku. Tchán ji s úsměvem položil doprostřed stolu a řekl: „Tohle je Petr s Andreou. Pamatuješ, jak jste spolu chodili?“
V místnosti to ztichlo. Janin partner ztuhl. Tchyně upřeně koukala do prázdna a Jana nevěděla, kam s očima. V duchu si zopakovala jména. Andrea? Nikdy o žádné Andree neslyšela. A hlavně jak to, že tchán tuhle fotku vůbec měl? Partner se pomalu nadechl, pak vydechl nosem a tiše řekl: „To bych radši nechal být, tati.“ Ale to už bylo pozdě. Tchán v euforii pokračoval: „To byla hezká holka, víš, Jani, kdyby si ji tenhle tvůj trouba býval vzal, tak už máš dvě vnoučata!“ A pak se zasmál, jako by právě odvyprávěl nejlepší vtip večera.
Jana jen koukala. Tohle už nebylo jen trapné. Tohle bylo hluboce nevhodné. Ale než stačila cokoli říct, tchyně prudce vstala, vzala prázdný hrnek a bez jediného slova odešla z místnosti. Ticho po ní zůstalo jako prázdné divadlo po zrušeném představení. Nikdo nevěděl, co říct. Partner jen sklopil oči, tchán se poškrábal na hlavě a zamumlal něco o tom, že si asi neuvědomil, že by to mohlo být citlivé. Jana cítila, jak se jí v břiše svírá uzel. Připadalo jí, jako by se náhle ocitla v cizí rodině, mezi lidmi, kteří spolu žijí, ale vlastně si vůbec nerozumí.
Až doma se dozvěděla, že Andrea byla dlouholetá partnerka jejího přítele, se kterou plánoval budoucnost a kterou jeho matka nemohla vystát. Došlo jí, že právě proto byla během večera tak napjatá. Nešlo jen o starou fotku. Šlo o staré rány. O vzpomínky, které nikdy nezmizely. A hlavně o to, že někdo cizí v tomhle případě Jana, nechtěně vstoupil do citlivého teritoria, kam se možná vůbec nechtěl dostat.
Zůstala po tom večeru pachuť. Ne kvůli Andree, ale kvůli tomu, že se nečekaně dostala do středu něčeho, co jí nikdo nevysvětlil a co zůstalo viset ve vzduchu. Nezlobila se na partnera. Spíš cítila zvláštní lítost nad tím, jak si někdy lidé navzájem zraňují vztahy jen kvůli nevhodnému momentu. V tu chvíli pochopila, že tahle rodina má pod povrchem víc napětí, než se na první pohled zdálo. A že někdy stačí jen jedna fotografie, aby to všechno vyplulo na povrch.
