Článek
Ten jeden s tvarohem, borůvkami a drobenkou byl ale zvláštní. Jemné těsto, vláčný tvaroh, šťavnaté ovoce a křupavý povrch. Nikdy jsem nic podobného neochutnala nikde jinde. Byl to koláč, který se pekl na narozeniny, na svátky, na víkendy, kdy jsme se sešli všichni. Vždycky ten stejný. A pokaždé dokonalý.
Když jsem se jednou zeptala tety, co do něj dává, usmála se jen tak zvláštně a odbyla mě slovy, že „na tom nic není“. Že stačí tvaroh, borůvky, cukr, trochu drobenky a klasické těsto. Ale já věděla, že v tom něco je. Něco, co dělalo ten koláč nezaměnitelný. Snažila jsem se ho napodobit už mockrát. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nikdy to nebylo ono. I když jsem koupila tvaroh z farmy, borůvky čerstvé, a těsto podle klasického receptu, výsledek byl jen „dobrý“. Nikdy ne ten její.
Když teta zemřela, byla to jedna z těch věcí, co mi zůstaly jako tichá bolest, že jsme si o tom koláči nikdy doopravdy nepromluvily. Kdykoli jsem se pustila do pečení, pokaždé jsem měla chuť otevřít dveře do kuchyně a zavolat na ni, jestli by mi neřekla, kolik přesně másla do drobenky, nebo jestli tvaroh přislazovala vanilkovým cukrem. Ale neměla jsem komu zavolat.
Roky plynuly, a když jsme s bratrem jednou třídili věci po stěhování, našla jsem mezi starými papíry tetin sešit s recepty. Obyčejný školní sešit, obal už dávno potrhaný, stránky zažloutlé. Listovala jsem v něm opatrně, jako kdybych v ruce držela něco posvátného. Většinu receptů jsem poznávala. Její jablkový závin, vánoční perníčky, i recept na bramboračku, který nikdy nepoužívala, ale prý ho měla pro jistotu. A pak jsem ho uviděla. Recept bez názvu, jen napsaný „tvarohový koláč“, s poznámkou v závorce: „ten oblíbený“.
Zatajila jsem dech. Postup byl jednoduchý. Přesně tak, jak říkala. Těsto z hladké mouky, másla, vajíčka a cukru. Náplň z tvarohu, vejce, cukru a citronové kůry. Borůvky navrch. Drobenka klasická. Jenže mezi ingrediencemi bylo jedno slovo, které mi nikdy neřekla. Lžička rumu do náplně.
Zírala jsem na to jako na zjevení. Rum do tvarohové náplně? Nikdy by mě to nenapadlo. Byla jsem přesvědčená, že tvaroh má být čistý, jemný, bez příměsí. Ale přesně tohle byl ten rozdíl. To, co tam udělalo ten neviditelný posun. Přidala ho tam vždy jen trošku, žádný opilý koláč. Ale právě tolik, aby náplň dostala hloubku a jemnou vůni, kterou jsem si nikdy neuměla vysvětlit.
Ten den jsem se rozhodla koláč upéct. Přesně podle receptu. A když jsem ho vytáhla z trouby, už při pečení se bytem linula známá vůně. Voněl jako domov, jako víkendy s rodinou, jako dětství. A když jsem ochutnala, měla jsem slzy v očích. To bylo ono. Po letech hledání jsem znovu ochutnala ten její koláč.
Bratrovi jsem nic neřekla, jen jsem mu přinesla plech a položila ho na stůl. Vzal si kousek a po prvním soustu ztuhl. „To je… jak od tety,“ řekl a podíval se na mě. Jen jsem kývla. Chvíli jsme oba mlčeli. Možná to nebyl jen rum, co dělalo ten rozdíl. Možná to bylo i to, že jsme ho pekli s tím stejným pocitem, že někoho milujeme.
Teď už vím, že tajná přísada není jen lžička rumu. Je to i ta vzpomínka, kterou nese. To tiché dědictví, co si neseme dál, aniž bychom si to vždy uvědomovali. A i když už se nemůžu tety zeptat, mám pocit, že mi všechno řekla právě v tomhle receptu. A já jí za to potichu děkuju pokaždé, když ten koláč znovu voní mým bytem.
