Článek
Prošla se mnou dobrým i zlým, včetně rozvodu, kdy mi byla oporou ve chvílích, kdy jsem měl pocit, že celý svět padá. Jasně že mám kamarády i mezi chlapy, ale s Klárou je to jiný. Žádná romantika, jen hluboké přátelství, které trvá přes deset let. A tak když jsme začali s partnerkou plánovat svatbu, řekl jsem jí hned. Jako svědka bych chtěl Kláru. Souhlasila. Věděla, co pro mě znamená. A já byl šťastný, že tenhle důležitý den budu sdílet nejen se ženou svého života, ale i s tou, která mě zná možná i líp než já sám.
Všechno jsme začali řešit včas, žádný stres na poslední chvíli. Svatba byla naplánovaná na začátek června, venkovní obřad, menší hostina, blízcí přátelé, rodina. Klára měla připravené šaty, znala čas i místo, několikrát jsme to probírali. Nabídla se, že nám pomůže i s organizací a skutečně se do toho vrhla. Dělala návrhy na výzdobu, komunikovala s oddávajícím, řešila detaily, na které jsme s partnerkou ani nemysleli. Byla z toho nadšená. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Zhruba dva týdny před svatbou se ale Klára odmlčela. Nepsala tak často, nebrala telefon hned jako dřív. Přičítal jsem to práci. Dělá v marketingu a dost často má výkyvy, kdy je zavalená zakázkami. Pak přišla zpráva, že má nějaké problémy s krkem, že možná bude muset na fyzioterapii. Bylo mi jí líto, napsal jsem, ať hlavně odpočívá a že kdyby cokoli potřebovala, jsem tu pro ni. Ujistila mě, že do svatby bude v pohodě.
No a pak to přišlo. Bylo úterý večer, svatba byla v sobotu. Přišla zpráva. Nevolala, neřekla mi to do očí, prostě jen napsala pár vět. „Tome, nezlob se, ale odlétám zítra na týden na dovolenou. Potřebuju si od všeho odpočinout, cítím, že bych jinak vyhořela. Mrzí mě to, ale na svatbu nepřijdu. Doufám, že mě pochopíš.“ Seděl jsem jako opařený. Nevěřil jsem vlastním očím. Znovu jsem si to přečetl. Pak ještě jednou. A znova. Ne. To se nestalo. Ne ona. Ne takhle.
Chvíli jsem vůbec nevěděl, co na to napsat. Snažil jsem se to nějak pochopit, vžít se do její situace. Jasně, máme každý svoje limity, někdy toho na člověka padne moc. Ale… svatba? Můj největší den? A dovolená? Last minute? Bez varování, bez omluvy z očí do očí? Něco se ve mně zlomilo. Napsal jsem jí, že jsem zklamaný. Že chápu, že je vyčerpaná, ale že mě to mrzí. Že jsem si fakt myslel, že tu bude. Žádné výčitky, jen upřímnost. Neodpověděla. A ani nevolala. Od té doby se neozvala vůbec.
Svatba proběhla. Krásně, dojemně, bez zádrhelů. Jako svědek mi nakonec šel kamarád z vysoké, kterého jsme oslovili narychlo. Zvládl to skvěle, s klidem a humorem, a já jsem mu za to neskutečně vděčný. Ale stejně mi v hlavě pořád ležela Klára. Každý host mi gratuloval, objímal mě, přál nám štěstí a já se usmíval, ale uvnitř to hlodalo. Věděl jsem, že mi tenhle den zůstane navždy spojený i s pocitem zklamání.
Nejde o to, že jela na dovolenou. Ať si ji klidně dopřeje, když ji potřebuje. Ale ten způsob. Ta forma. Ta naprostá ignorace. Mohl jsem to čekat od někoho jiného, ale ne od ní. Deset let přátelství a konec v pár větách přes zprávu. Ani jsem nevěděl, kam letí, s kým, prostě zmizela. Od té doby jsme se neviděli. Vím, že je zpět. Viděl jsem, že přidává fotky, má se dobře. Měla i čas se sejít s lidmi, které známe společně. Jen se mnou ne. A víš co? Už asi ani nechci.
Nevím, jestli je to o tom, že přátelství nevydrží věčně. Možná se měníme, jdeme každý jinam, a já si toho jen nevšiml. Možná to byla chyba ode mě, že jsem si k ní připoutal taková očekávání. Ale zároveň, když někoho deset let znáš, když jsi u něj brečel po rozvodu, když jsi mu nosil kafe po operaci, tak prostě čekáš, že tě v den tvé svatby podrží. Že to nebudeš muset vysvětlovat. A už vůbec ne omlouvat.
Říká se, že ve velkých chvílích poznáš, kdo je tvůj člověk. Možná je to pravda. Já jsem ho poznal. A možná jsem zároveň jednoho ztratil.
