Článek
Vůně starého papíru, poličky plné pokladů, na které se roky neprášilo jen proto, že se o ně někdo s láskou staral. Nikdo na vás netlačí, neptá se, jestli chcete s něčím pomoct. Můžete si tam být, jak dlouho chcete, a klidně odejít s prázdnou. Anebo s něčím, co vás přinutí zastavit se i několik dní poté.
Procházela jsem regály spíš ze zvyku než s cílem. Nejsem vyloženě sběratelka, ale staré knihy mě fascinují. Mají duši, historii, často si nesou příběh, který v nich není napsaný. Vztahy, vzpomínky, dětství, studium, láska. A právě jednu takovou knihu jsem držela v ruce, když jsem to uviděla. Věnování. Rukou psané, perem, lehce vybledlé, ale stále čitelné. A to jméno. To příjmení.
Zarazilo mě to. Věnování bylo jednoduché, obyčejné, něco jako „Milé Aničce k Vánocům 1984, ať ti knížka dělá radost. Táta.“ A pod tím malé srdíčko. Nevěděla jsem, jestli si to jen namlouvám, ale to jméno sedělo. Anička. Moje babička se jmenovala Anna. A ten rukopis… Něco na něm bylo zvláštně známé. Neumím to přesně popsat. Ale člověk občas prostě ví.
Knihu jsem samozřejmě koupila. Stála padesát korun. Prodavač se ani neptal, jestli chci tašku. Jen se usmál, jako kdyby tušil, že tohle není jen tak obyčejný nákup. Ještě cestou domů jsem knihu několikrát vytáhla z kabelky a znovu si prohlížela tu první stránku. Přesně takový typ věnování by napsal dědeček. Věcný, ale něžný. Nepřeháněl, nepsal dlouhé litanie, ale vždycky uměl pár slovy vyjádřit přesně to, co měl na srdci. A že psal často. Do sešitu, na lístky, i na okraj novin, když zrovna nebyl po ruce papír. Byl to ten typ člověka, který měl slova rád.
Když jsem se druhý den stavila u mámy, přinesla jsem knihu s sebou. Nic jsem jí neřekla, jen jsem ji podala a čekala. Otevřela ji, a v tu chvíli ztuhla. Přesně jako já den předtím. Nechala ji otevřenou na klíně a dívala se na věnování. Pak se na mě podívala a jen řekla: „Tohle psal táta.“ A bylo jasno.
Kniha patřila mé babičce. Před čtyřiceti lety ji dostala od dědy. Možná ji četla o Vánocích u stromečku, možná později v posteli, když všichni usnuli. Možná si ji brala do kabelky, aby si mohla číst cestou do práce. A pak, časem, kniha zmizela. Možná ji někdo omylem přidal do krabice s věcmi, které se odvezly. Možná ji půjčila někomu, kdo ji už nevrátil. Nebo ji sama věnovala dál, aniž tušila, že se jednou vrátí.
Je zvláštní, co všechno může způsobit obyčejná návštěva antikvariátu. Vzpomínky, které se rozjedou jako film. Lidé, kteří už tu nejsou, ale jejich slova přetrvávají. Napsaná rukou, bez patosu, ale s opravdovou láskou. Kniha, která pro někoho jiného mohla být bezcenná, se pro nás stala malým rodinným pokladem. Něčím, co člověku připomene, že náhody možná nejsou jen náhody. Že některé věci si nás najdou, i když je nehledáme.
Od té chvíle se dívám na knihy v antikvariátu trochu jinak. Možná každá z nich někdy někomu něco znamenala. Možná je uvnitř více, než jen příběh napsaný autorem. A možná občas stačí otevřít první stránku, aby se člověk na chvíli zastavil a vrátil se zpátky do doby, kdy dědeček psal srdíčko na věnování a babička si knihu zabalila do obalu, aby ji měla pořád hezkou.
