Článek
Vždycky říká, že to jsou „jeho poklady“, a já mu je nerada beru. Jenže tentokrát už se tam nedalo hnout, a tak jsem se rozhodla udělat větší úklid. Bez něj, protože jinak bychom se zase jen hádali, že na nic nesmím sahat.
Nevím, co mě přesně přimělo otevřít ten starý batoh pod postelí. Možná to byl jen reflex. Možná ta zastrčená kapsa, kterou měl vždycky zazipovanou. Byla jsem přesvědčená, že tam najdu obaly od sladkostí nebo nějaký zatoulaný sešit. Ale vytáhla jsem něco jiného. Černý deník. Tuhý papír, bez nálepek, bez nápisů, jen seškrábaný roh a kousek přelepený izolepou. Na první pohled nic zvláštního. Ale když jsem ho otevřela, pochopila jsem, že tohle není jen obyčejný zápisník.
Byly tam datované záznamy. Ne pravidelné, některé měly mezi sebou měsíce mezeru. Ale hned po prvních větách mi došlo, že to, co držím v ruce, je něco, co jsem možná nikdy neměla číst. Jenže jakmile jsem začala, nemohla jsem přestat.
Bylo mu třináct, když to začal psát. Věty byly jednoduché, někdy kostrbaté, ale o to víc měly sílu. Většinou to byly takové úvahy, které by člověk čekal spíš od dospělého, ne od kluka, co si ještě hraje s legem. Psal o tom, že se někdy cítí zbytečný. Že má pocit, že když něco řekne, nikdo neposlouchá. Že si připadá jako duch. „Jsem jako vzduch. Když odejdu z místnosti, nikdo si toho nevšimne.“ Tahle věta mě doslova bodla do břicha.
Nevím, co jsem v tu chvíli cítila dřív. Lítost? Šok? Vinu? Asi všechno dohromady. Protože jsem si myslela, že víme, jak se náš syn má. Že jsme normální rodina. Měli jsme své krize, samozřejmě. Hádky. Byly měsíce, kdy jsme se s manželem míjeli víc, než bylo zdrávo, ale nikdy jsme nezapomněli na něj. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jenže z těch řádků vyzařovalo něco úplně jiného. Pocit osamělosti. A taky velká vnitřní nejistota.
„Ve škole se mi dneska zase smáli. Kvůli hlasu. Prý zním jak holka. Už jsem si myslel, že se to zlepšilo, ale asi ne.“ Další zápis. A další rána. Nikdy nám neřekl, že má problémy s posměšky. Nikdy si nestěžoval. Vždycky tvrdil, že škola je v pohodě. S kamarády jsme ho občas viděli venku. Ale teď mi došlo, že asi hrál roli, kterou po něm svět chtěl. A vevnitř to bolelo.
Psal i o tom, že ho nebaví život. Ale ne tím dramatickým způsobem, který bývá ve filmech. Ne psaní „chci zemřít“, ne. Spíš takové pomalé zhasínání světla. „Někdy si říkám, co bych dělal, kdybych prostě zmizel. Asi nic. Jen by tu bylo víc místa.“ Tahle věta mě rozplakala. Seděla jsem na posteli mezi rozházenými hračkami, držela jeho sešit a brečela. Ne proto, že by to byl konec světa. Ale proto, že to psal náš syn. Kluk, kterého jsme měli za veselejšího, možná trochu zasněného, ale v pořádku.
Deník pokračoval. Psával si i věci, které mu udělaly radost. Drobnosti. „Dneska jsme měli špagety, super!“ nebo „Táta se smál mému vtipu, zaznamenáno!“ Takové zápisy byly jako malé ostrovy uprostřed tmy. A bylo jich čím dál víc, čím víc se blížila současnost. Poslední záznam byl z před týdne. Psalo se v něm: „Chtěl bych být někdy fakt slyšet. Neřvát. Jen aby lidi slyšeli, co říkám. Bez toho, že se smějí nebo mě přehlídnou.“
Zavřela jsem deník a seděla tam dlouho. Možná hodinu. Bylo mi jasné, že ho nemůžu jen tak vrátit zpátky do batohu a dělat, že se nic nestalo. Ale zároveň jsem nechtěla porušit jeho důvěru. A tak jsem udělala to jediné, co jsem v tu chvíli považovala za správné. Čekala jsem, až přijde domů, a prostě jsme si sedli.
Nepřiznala jsem se, že jsem jeho deník četla. Ale řekla jsem mu, že mám pocit, že spolu málo mluvíme. Že mě zajímá, jak se má, doopravdy. Dlouho se kroutil, uhýbal očima, dělal, že nemá čas. Ale pak se stalo něco nečekaného. Řekl: „Ty víš něco, viď?“ Nechtěla jsem lhát, tak jsem jen přikývla. „Jenom trochu,“ dodala jsem. „Ne všechno. Ale dost na to, abych chtěla, abychom spolu mluvili.“
Nezlobil se. Spíš se mu ulevilo. Myslím, že čekal na to, až si někdo všimne. Až někdo otevře tu zatracenou kapsu pod postelí a konečně uvidí, že i když je tichej, má co říct.
Od té doby si povídáme víc. Někdy spolu jen sedíme a koukáme na YouTube. Jindy mi vypráví o škole, o učitelích, o tom, co ho baví. A občas, když jdeme spát, najdu na stole nový papírek. Není to deník. Jen vzkaz. „Díky, že ses zeptala.“ „Dneska to bylo dobrý.“ „Zítra mám referát, drž palce.“
Možná, že jsem neměla ten deník číst. Možná to byla chyba. Ale byla to i šance. Protože teď vím, že být rodič neznamená jenom vařit a připomínat, ať si vezme mikinu. Znamená to slyšet. I když ten druhý nemluví. Znamená to občas riskovat, že něco zjistíme, co bolí. Ale právě to nám dává šanci to změnit.
Ten sešit mám schovaný. Nevrátila jsem ho zpátky pod postel. Leží v mojí šuplíku. Ne proto, abych v něm dál četla. Ale abych nikdy nezapomněla, že i když se někdo tváří, že je v pohodě, může uvnitř křičet. A my ten křik neslyšíme, protože si myslíme, že všechno funguje.
Už si to nemyslím. Radši se zeptám. Radši poslouchám. Radši sedím v tichu, když neví, co říct. Protože někdy stačí jen to, že tam člověk je. A že to ten druhý ví.
