Článek
Nenakupuju nijak systematicky, popadnu, co mi přijde pod ruku. Něco na večeři, něco na ráno, hlavně ať to netrvá dlouho. Byl jsem tam sotva patnáct minut, když jsem s pocitem splněné mise zamířil k samoobslužné pokladně. Zaplatil jsem, naskládal věci do tašky a spokojeně odešel. Venku jsem si ještě povzdechl, že konečně mířím domů, a nasedl do auta.
Až doma mi začalo docházet, že něco nesedí. Otevřel jsem tašku, že si vyndám jídlo na večeři, a první, co mě zarazilo, byla dětská výživa. A ne jedna. Celé plato skleniček. Já? Dětská výživa? Nemám dítě, nemám ani v plánu si nějaké v nejbližší době pořizovat. Možná jsem vzal něčí zapomenutou tašku? Jenže hned pod tím jsem našel balíček sušených švestek, pak jakousi kosmetiku, kterou bych si rozhodně nekoupil. Růžový krém na strie, lak na vlasy, další skleničky s přesnídávkou, dvě pleny a nakonec i krabičku kojeneckého mléka. V tu chvíli mi to došlo. Nezapomněl jsem vlastní nákup. Vzal jsem si úplně cizí košík. V zápalu únavy a nepozornosti jsem si musel u pokladny přivlastnit nákup někoho úplně jiného.
První pocit byl samozřejmě stud. Co jsem to provedl? Okamžitě jsem se v hlavě začal vracet zpátky, vybavit si, kdo vedle mě stál, jestli si toho někdo všiml. A taky mi začalo být líto člověka, který teď někde možná sedí s prázdnýma rukama a přemýšlí, kde skončily jeho věci. Bylo mi jasné, že ten nákup patřil někomu, kdo má malé dítě. A když se na to podíváte touhle optikou, je to vlastně úplná katastrofa. Místo mléka a plen si ten člověk odnesl můj balík těstovin, mraženou pizzu a dvě plechovky energy drinku. V hlavě se mi začal rozjíždět černý scénář. Třeba je to máma samoživitelka, která pečlivě počítala, co si může dovolit, a teď je úplně v háji. Nebo je to někdo, kdo měl přesně naplánovaný čas. Dítě doma hladové, a ona místo toho přijde s Red Bullem a mozzarellou. Nedalo mi to. Vzal jsem nákup zpátky do auta a rozjel se zpět do obchodu.
Na informacích jsem všechno vysvětlil, omluvil se, řekl, že jsem si omylem odnesl cizí věci, a zeptal se, jestli se někdo neozval. Paní za pultem si mě chvíli podezíravě měřila, asi přemýšlela, jestli nejsem zloděj, který má najednou výčitky svědomí. Pak ale kývla, že před chvílí skutečně přišla mladá žena s dítětem, zoufalá, že má úplně cizí tašku. Ukázalo se, že udělala přesně totéž co já. Vzala si po zaplacení ten druhý košík. Jednoduchá záměna, jenže s nepříjemnými důsledky. Zatímco já seděl v klidu doma, ona musela vysvětlovat pokladní, že jí zmizelo mléko, a pak čekat, jestli se někdo vrátí. Nakonec to dopadlo dobře. Vrátila se pro svůj nákup ještě než jsem dorazil zpět, takže jsme si obě tašky vyměnili a bylo po problému. Ale něco mi vrtalo v hlavě.
Všichni žijeme ve spěchu. Jsme unavení, zavaleni povinnostmi, někdy nemáme chuť mluvit ani s vlastními blízkými, natož dávat pozor na ostatní. Ale občas se vyplatí se zastavit a opravdu se dívat kolem sebe. Kdybych si u pokladny všiml, že ta taška v košíku není moje, ušetřil bych sobě i jí dost starostí. A co je možná důležitější: uvědomil jsem si, že i taková drobnost, jako je dětská výživa, může být pro někoho otázka klidu nebo stresu, jistoty nebo úplné frustrace. Že jsou mezi námi lidé, kteří nemají čas ani energii běhat dvakrát do obchodu, protože jim mezitím dítě doma brečí hlady.
Cestou domů jsem už neposlouchal rádio, ani jsem nepřemýšlel nad tím, co budu jíst k večeři. Ten den mi změnila cizí taška s nákupem a ne kvůli tomu, co v ní bylo, ale kvůli tomu, co mi připomněla. Že nejsem na světě sám. A že když už se člověk splete, měl by mít tolik slušnosti, aby to napravil. Ideálně dřív, než někdo jiný přijde o trpělivost nebo o víru v lidi.
