Článek
Pláže tu byly plné lehátek, slunečníků a malých altánků, kde si člověk mohl odpočinout ve stínu a jen tak pozorovat ruch kolem sebe. Ty altánky nebyly nijak označené, žádné cedule, že jsou jen pro hosty konkrétního hotelu nebo že si je musíte rezervovat. Kdo měl štěstí a přišel včas, prostě si tam sedl. Tak jsem jednoho odpoledne, kdy se děti chtěly ještě koupat a já už měla pocit, že mám slunce dost, zamířila k volnému altánku na kraji pláže. Sedla jsem si, sundala klobouk, vytáhla knížku a byla spokojená.
Vítr jemně čeřil záclonky, moře šumělo a já se těšila na pár minut klidu. Všude kolem pobíhaly děti, lidé se smáli, ale altánek poskytoval příjemnou oázu, kde to všechno bylo tak nějak v dálce. A tak jsem tam seděla, četla a čekala, až se rodina vykoupe. Jenže po pár minutách jsem zvedla hlavu a vidím, jak se směrem ke mně blíží vysoký muž v plavkách, s ručníkem přes rameno a v ruce s plastovým kelímkem, z něhož voněla silná káva. Usmál se, beze slova se posadil na volné místo vedle mě a pohodlně se opřel.
První myšlenka byla, že je to asi nějaký host z hotelu a altánek má rezervovaný, ale muž se tvářil tak samozřejmě, jako by se znali všichni lidé na téhle pláži. „Hello,“ řekl a pak přešel do lámané turečtiny, ve které jsem pochopila jen něco málo. Podle gest to ale znělo asi tak, že je horko a že je tu krásně. Přikývla jsem, usmála se a dál četla. Jenže on se nechtěl jen opalovat. Po chvíli vytáhl z igelitky krabičku s nějakým sladkým pečivem a začal mi ho nabízet.
Přiznám se, že mě to trochu zaskočilo. V cizí zemi, na cizí pláži, s cizím člověkem, a on mi cpe koláčky. V hlavě mi běželo, že doma bych to asi odmítla, ale tady? Bylo by nezdvořilé jen mávnout rukou. Vzala jsem si, poděkovala a ochutnala. Byly sladké, lepkavé, plné oříšků a medu. Typická turecká dobrota. A muž se tvářil spokojeně, že mi chutná.
Mezitím se k altánku přiblížil můj muž s dětmi. V první vteřině jsem na jejich tvářích viděla mírný šok. Cizí chlap sedí u jejich mámy, nabízí jí jídlo a všichni se tváří, že je to úplně normální. Děti se na něj dívaly s otevřenou pusou, partner s nadzvednutým obočím. Ten moment byl trochu komický. Skoro jako ze scény, kdy se vrátíte odněkud a vidíte, že u vašeho stolu sedí někdo úplně jiný než ten, koho byste tam čekali.
Muž se na ně všechny usmál, něco řekl, čemu jsme nerozuměli, a mávl rukou, aby si sedli taky. Vytáhl další kelímky s kávou, které měl schované v tašce, a začal je rozdávat. Když partner trochu váhal, jestli si od něj něco vzít, muž jen mávl rukou a přisunul k němu kelímek. A tak jsme tam najednou seděli všichni. Naše rodina a tenhle cizí, zjevně přátelský Turek, který se rozhodl, že dnešní odpoledne stráví s námi.
Postupně jsme zjistili, že altánek patří jeho rodině, která měla vedle rozložené ručníky a deky. Ostatní členové rodiny ženy v barevných šátcích, děti s mokrými vlasy se k nám přidali, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nikdo z nich neuměl anglicky, my neuměli turecky, a přesto jsme si rozuměli gesty, úsměvy a nabízeným jídlem. Najednou nám nosili talířky s ovocem, další sladkosti a my, i když jsme se bránili, že to není třeba, jsme se nechali pohostit.
Bylo to zvláštní. Ještě před chvílí jsem si myslela, že sedím v altánku sama, a za pár minut už jsme byli součástí cizí rodinné sešlosti. Děti si začaly hrát společně, ženy se smály, když jsem se snažila zopakovat pár tureckých slov, a muži mezi sebou živě gestikulovali. Čas plynul a slunce se pomalu sklánělo k moři.
Když jsme se nakonec zvedali, abychom se vrátili do našeho hotelu, všichni nám mávali, jako bychom byli dávní známí. A já si uvědomila, že v téhle zemi je pohostinnost úplně jinak zakořeněná. Že když si sednete někam „cizímu“, nečeká vás nepříjemná scéna nebo vyhazov, ale klidně se může stát, že vás pozvou ke stolu a pohostí, i když vás v životě neviděli.
Cestou zpátky jsme si s partnerem říkali, že doma by to asi takhle nefungovalo. Představa, že si sednu v Česku na něčí lavičku u chaty a majitel mě místo výčitek pozve na kávu a buchtu, je trochu úsměvná. Tady to ale bylo samozřejmé. A i když jsem se na začátku cítila trochu nesvá, nakonec to byl jeden z nejhezčích zážitků naší dovolené. Nečekané setkání, které nám ukázalo, že někdy stačí jen přijmout nabídnutý koláček a nechat se vtáhnout do příběhu úplně cizích lidí.
