Článek
Celý rok jsem se těšila. Celý rok jsem šetřila a snila o těch dvou týdnech u moře, kdy vypnu telefon, zavřu pracovní e-mail a budu jen existovat. Číst knihy, které jsem odkládala. Plavat v moři. Opalovat se. Pít koktejly s deštníčky. Prostě si odpočinout po roce plném stresu a přesčasů.
Pečlivě jsem vybírala hotel. Čtyři hvězdičky, dobré recenze, přímo u pláže. Trochu dražší, než jsem původně plánovala, ale říkala jsem si – zasloužím si to. Vždyť mám jen těch pár týdnů dovolené ročně, tak proč si je neužít naplno?
První den byl jako z pohádky. Přiletěla jsem, ubytovala se v krásném pokoji s výhledem na moře, vybalila kufr a šla k bazénu. Lehla jsem si na lehátko, objednala si mojito a otevřela knihu. Dokonalé.
A pak přišly ony. Dvě rodiny, které se ubytovaly ve vedlejších pokojích. Dohromady pět dětí ve věku od tří do deseti let. Pět hlasitých, rozpustilých, nevychovaných dětí, jejichž rodiče zřejmě nikdy neslyšeli o tom, že existují i jiní lidé než oni.
Od druhého dne začalo peklo. Budíček v šest ráno, když děti začaly běhat po chodbě a křičet. Snídaně, při které létalo jídlo vzduchem a já musela třikrát měnit stůl, abych si mohla v klidu vypít kávu. Bazén, který se proměnil v dětské hřiště plné křiku, stříkání a skákání. Pláž, kde děti kopaly písek na všechny strany, křičely a honily se mezi lehátky.
A jejich rodiče? Ti seděli opodál, popíjeli, bavili se a tvářili se, že nevidí a neslyší. Že jejich andílci nikomu nevadí. Že je naprosto v pořádku, když jejich potomek skáče do bazénu půl metru od mé hlavy a cáká na mě vodu. Že je normální, když jejich dítě běhá po restauraci během večeře a strká ruce do mého talíře.
Několikrát jsem to zkusila řešit. Zdvořile, s úsměvem, jak se na dospělou, civilizovanou osobu sluší.
„Promiňte, mohli byste požádat své děti, aby trochu ztišily hlas?“
„Jsou to jen děti, musí se vyřádit,“ odpověděla mi matka s úsměvem, který říkal „nemáš děti, tak drž hubu“.
„Omlouvám se, ale váš syn mi právě hodil písek do pití.“
„No tak si objednejte nové,“ pokrčil rameny otec, aniž by svého potomka jakkoli napomenul.
Po třech dnech jsem to vzdala. Přestěhovala jsem se na druhou stranu bazénu, začala chodit na pláž brzy ráno, než děti vstaly, a večeřela jsem na pokoji, abych se vyhnula cirkusu v restauraci. Ale stejně – ty dva týdny, na které jsem se tak těšila, byly v háji.
Nejhorší na tom všem je ten pocit bezmoci. Ten pocit, že jako bezdětný člověk nemám právo si stěžovat. Že jako někdo, kdo „neví, jaké to je mít děti“, nemám právo chtít klid a odpočinek. Že moje potřeba ticha a relaxace je méně důležitá než potřeba dětí křičet a běhat.
A přitom – já chodím celý rok do práce. Mám jen pár týdnů dovolené, kterou si chci v klidu užít, a ne poslouchat rozpustilé, nevychované spratky. Je to tak moc? Je to tak sobecké? Je to tak nepochopitelné?
Nejsem proti dětem jako takovým. Mám neteře a synovce, které miluju. Ale jejich rodiče je vychovali tak, aby respektovali ostatní. Aby věděli, že na veřejných místech se nekřičí. Že v restauraci se sedí u stolu. Že v bazénu se neskáče tam, kde plavou jiní lidé. Že písek se nehází na cizí lehátka. Základní věci, které by mělo znát každé dítě starší tří let.
Ale zřejmě jsem naivní. Zřejmě žiju v jiném světě. Ve světě, kde rodiče stále ještě vychovávají své děti, místo aby nechali tuto odpovědnost na okolí. Ve světě, kde ohleduplnost není sprosté slovo. Ve světě, kde mít děti neznamená mít automaticky větší práva než ostatní.
Příští rok si připlatím za hotel „jen pro dospělé“. Zaplatím klidně o třetinu víc, jen abych měla jistotu, že si svou dovolenou skutečně užiju. Že si odpočinu. Že načerpám síly na další rok plný práce a stresu.
A těm rodičům, kteří si myslí, že celý svět se točí kolem jejich dětí? Těm bych chtěla vzkázat – vaše děti jsou vaše děti. Ne moje. Já nemám povinnost tolerovat jejich křik, jejich nevychovanost, jejich nerespektování hranic. A pokud je nejste schopni nebo ochotni vychovat tak, aby respektovaly ostatní, pak prosím, zůstaňte v dětských resortech. Nebo doma. Nebo kdekoliv, kde nebudete otravovat lidi, kteří si chtějí jen v klidu užít svou zaslouženou dovolenou.
Protože i my, bezdětní, máme právo na odpočinek. I my máme právo na klid. I my máme právo užít si těch pár týdnů v roce, kdy nemusíme pracovat, bez toho, aby nám je zkazily cizí děti a jejich nezodpovědní rodiče.
Je to tak moc chtít?
