Článek
Prostě ta věčně odložená rezerva, co visí u dveří a nikdo si jí nevšímá, dokud nezačne pršet. A právě při jednom takovém deštivém dni, kdy jsem si ji po dlouhé době znovu oblékla, jsem ucítila v kapse něco neobvyklého. Kapesník? Starý lístek z kina? Ne. Byl to papírek, přeložený na čtvrtiny, s roztřepenými rohy a ohmatanými záhyby. Nejspíš tam ležel celé měsíce, možná roky. Rozložila jsem ho.
Na první pohled to nebylo nic zvláštního. Obyčejný ručně napsaný vzkaz s telefonním číslem a jménem. Jméno, které mě v tu chvíli zarazilo. Zůstala jsem stát uprostřed předsíně, s rukou zastrčenou v kapse a očima přilepenýma k papírku, jako bych tam snad mohla najít ještě nějaký další důkaz. To jméno jsem znala. A nebylo mi příjemné ho znovu vidět.
Patřilo ženě, kterou jsem kdysi znala. Ne blízké kamarádce, ale k někomu, kdo mi určitým způsobem zasáhl do života. Nečekaně, nevítaně, a jak už to tak bývá, ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno v pořádku. Dlouho jsem ji neviděla. Ani jsem na ni nemyslela. A přesto stačilo pár písmen na starém papírku a všechno se mi vrátilo. Jako když někdo otevře okno v zatuchlé místnosti a vtrhne dovnitř ostrý, nepříjemný vzduch.
Nevěděla jsem, co s tím číslem dělat. Nejspíš jsem ho kdysi vyhodila z hlavy záměrně. Jenže teď se mi vrátilo jako bumerang. Možná to byl jen zbytek starého života, který jsem si konečně odžila. Nebo to mělo nějaký důvod, že jsem ho našla právě teď? Asi to zní přehnaně dramaticky, ale nemohla jsem si pomoct. V hlavě mi běžely různé scénáře, vzpomínky, staré otázky bez odpovědí. A nakonec i ta nejnepříjemnější možnost, že jsem celou dobu žila s iluzí a tohle malé číslo v kapse je důkazem, že jsem byla blázen.
Dlouho jsem seděla na gauči s tím kouskem papíru v ruce. Projížděla jsem si v hlavě roky, kdy se to mohlo stát. Kdy jsem tu bundu naposledy nosila pravidelně? Kdy jsem ji mohla mít na sobě, abych si ten vzkaz vůbec odnesla domů? A proč bych si vůbec psala číslo téhle osoby? Jediné, co dávalo smysl, bylo, že to číslo nepatřilo mně, že jsem ho našla a schovala, možná jako důkaz. Anebo jsem byla tak hloupá, že jsem si ho nechala jen tak?
Po hodině přemítání jsem udělala to nejhorší možné rozhodnutí. Vyťukala jsem číslo. Ani jsem nevěděla proč. Jen zvědavost? Nebo potřeba uzavřít něco, co jsem si nikdy nevyřešila? Telefon zazvonil dvakrát, pak třikrát. Už jsem chtěla položit, ale ve chvíli, kdy jsem prstem mířila na červený křížek, ozval se hlas. Známý. A přitom cizí. Zůstala jsem jako přimražená.
Hlas řekl: „Haló?“ A já místo odpovědi jen dýchala do sluchátka. Několik vteřin ticha, které se natáhly jako guma u starého prádla. Pak se ozvalo znovu: „Haló, kdo je tam?“ A to mě vytrhlo. Rychle jsem zavěsila. Srdce mi bušilo jako o závod. Připadala jsem si jako malá holka, která udělá něco zakázaného a bojí se, že ji někdo přistihne. Co jsem si tím chtěla dokázat? Že mám odvahu? Nebo že to, co se tehdy stalo, už je dávno pryč?
Jenže ono nebylo. Po tom telefonátu se mi všechno znovu otevřelo. Ne ve smyslu, že bych chtěla něco řešit, ale v tom vnitřním, podprahovém neklidu, který se v člověku usídlí, když si uvědomí, že minulost není tak mrtvá, jak si myslel. Dny nato jsem byla podrážděná, přemýšlivá, občas až roztržitá. Neřekla jsem nikomu, co se stalo. Ani partnerovi. Ne proto, že bych něco tajila, ale protože jsem sama nevěděla, co bych řekla. Že jsem našla číslo člověka, který mi zničil důvěru? A že jsem mu volala, aniž bych věděla proč?
Ten papírek jsem nakonec spálila. Možná zbaběle. Nechci už nic vědět. Nechci zjišťovat, co dělá, s kým žije, jestli se má dobře, nebo jestli má výčitky. Nepřeju jí nic zlého, ale taky jí nic nedlužím. A sobě už vůbec ne. Svět se mi obrátil vzhůru nohama jen na pár minut, ale někdy i to stačí, aby si člověk uvědomil, že některé věci je lepší nechat spát. I když na ně jednou náhodou sáhneš v kapse staré bundy.
