Článek
Ne kvůli adrenalinu, kulturní výměně nebo lásce k pirohům. Ale kvůli čisticím prostředkům. Ano, do Polska. Na čisticí prostředky.
Kdybyste mi to řekli před rokem, asi bych se vám zasmála. Ale když mi došel můj oblíbený prostředek na koupelny, ten s vůní Levandule a naděje, tak jsem zjistila, že v Česku stojí dvojnásobek. Proto jsem sedla do auta a jela.
Cesta byla klidná. Příliš klidná. Rádio hrálo nějaký polský hit, který mě mírně zneklidňoval. Ale i přesto jsem měla pocit, že dělám něco správně. Že šetřím peníze, že přechytračím systém. Že jsem konečně ten typ ženy, co má doma zásobu prostředků, které voní jako dovolená v Provence a přitom nestojí jako zpáteční letenka.
Dojela jsem na parkoviště u místního polského supermarketu, který měl v názvu více písmen Z a X než je běžné. Vzala jsem vozík, nadechla se a vešla dovnitř.
Hned u vstupu mě přivítala vůně pečeného masa, vanilkového pudinku a nějaké zvláštní směsi, kterou jsem identifikovala jako „všechno, co kdy padlo na podlahu“. Ale nevadí. Měla jsem cíl.
Prošla jsem kolem regálu s cukrovinkami, kde tříleté dítě svádělo urputný boj se svou matkou o čokoládového dinosaura. Matka prohrávala. Pokračovala jsem dál.
A pak jsem ho spatřila. Ten regál. Ten, který jsem si vysnila. Plný lahviček, rozprašovačů, barevných etiket, které slibovaly čistotu, svěžest a harmonii domácnosti. Zastavila jsem se. Byla jsem připravená si vybrat. Jenže místo euforie přišla zvláštní vlna emocí, se kterou jsem vůbec nepočítala.
Bylo jich moc. Desítky značek, z nichž některé jsem v životě neviděla. Popisky jen v polštině. Ačkoliv jsem si myslela, že polština mi problém dělat nebude, náhle jsem zjistila, že nevím, jestli „usuwa kamień i rdzę“ znamená „zabíjí bakterie“ nebo „rozpouští vaši duši“. Stála jsem tam, držela dvě lahve. Jednu tyrkysovou a jednu fialovou a měla pocit, že jsem zase v osmé třídě před tabulí.
Vedle mě se přehrabovala v regálu starší paní. Vypadala, že ví, co dělá. Jednu lahvičku podržela proti světlu, přičichla k ní, spokojeně přikývla a hodila ji do vozíku. Měla jsem chuť se jí zeptat, jaký je rozdíl mezi „czysci powierzchnie kuchenne“ a „do kuchni i łazienki“, ale připadala jsem si jako cizinec nejen jazykově, ale i životně.
A pak se to stalo. Vedle mě přišla jiná žena, věkem i výrazem podobná mně. Očividně Češka. Zadívala se na regál a s výrazem absolutního zoufalství řekla polohlasem: „Já vůbec nevím, co je na záchod a co na podlahu.“
V tu chvíli jsem měla chuť brečet. Ne smutkem. Spíš tím uvolněním, že v tom nejsem sama. Že nejsem jediná, kdo si tu připadá ztracená v moři levných zázraků, které možná vyčistí dlaždičky, ale taky možná způsobí, že vám v koupelně začnou kvést houby.
Usmála jsem se na ni. „Tahle prý hezky voní,“ řekla jsem a ukázala na jednu z lahví. Vlastně jsem si to jen vymyslela, ale potřebovala jsem navázat spojení. Přikývla. Vzala ji a já taky. A pak jsme šly každá svou cestou.
Když jsem se později postavila k pokladně s vozíkem plným lahviček, které jsem z poloviny vůbec neplánovala koupit, měla jsem zvláštní pocit. Ne z toho, že jsem ušetřila. Ale že jsem to zvládla. A že to zvládáme všechny ženy, které jedou přes hranice, aby koupily levnější čistič na okna, a cestou zjistí, že život je někdy zmatený, ale i v tom zmatku je možné najít spojení.
Doma jsem ty lahvičky vyložila, postavila je do řady jako vojáčky a podívala se na ně jako na malé trofeje. Nevěděla jsem s jistotou, co která z nich umí. Ale bylo mi to jedno.
Ten výlet byl trochu o čistotě, trochu o levanduli… a hlavně o tom, že v té směšné absurdnosti někdy najdeme něco hlubšího. A někdy i někoho, kdo to chápe.
