Článek
Moje vnoučata nesmějí ke mně na návštěvu, protože bych je prý mohla „otrávit“ normálním jídlem. A když jdu k nim, nesmím s sebou přinést ani koláč. Je to třicet let, co jsem vychovala dvě zdravé děti. Vařila jsem jim normální česká jídla, pekla buchty, dělala svíčkovou. Vyrostly z nich zdraví dospělí lidé. Ale teď najednou nejsem dost dobrá na to, abych se postarala o vlastní vnoučata. Protože prý nerozumím „moderní výživě“.
Začalo to nenápadně. Nejdříve přišel zákaz cukru. Pak zmizelo bílé pečivo. Následovalo mléko, které je prý „jed“. Cukrovinky ani náhodou. A teď? Teď jsou moje vnoučata na čistě rostlinné stravě a já je nesmím ani pozvat na oběd, protože by to mohlo „narušit jejich stravovací návyky“.
Minulý týden jsem upekla jejich oblíbený jablečný štrúdl. Celý život ho milovali. Přinesla jsem ho k nim na návštěvu a dcera ho před dětmi vyhodila do koše. Prý obsahuje bílou mouku a cukr, což je „toxická kombinace“. Šestiletá Anička se rozplakala, když viděla, jak její oblíbený dezert končí v odpadcích.
Když jsem chtěla vzít děti na zmrzlinu, bylo zle. Prý jim kazím zdravé návyky. Že prý existuje „nice cream“ z mražených banánů, který je mnohem zdravější. Jenže děti nechtějí mražené banány. Chtějí normální zmrzlinu, jako mají jejich kamarádi.
Na návštěvu k nim můžu jen s prázdnýma rukama. Žádné bonbony pro děti, žádné domácí buchty, žádné běžné potraviny. Všechno musí být bio, bez lepku, bez laktózy, bez čehokoli normálního. A hlavně – všechno strašně drahé.
Nejhorší je vidět, jak jsou děti z toho všeho zmatené. Když jsou u kamarádů, cpou se vším, co jim přijde pod ruku. Protože doma mají samé zákazy a příkazy. Osmiletý Tomášek mi nedávno šeptal, že ve škole vyměňuje svoje „zdravé“ svačiny za normální jídlo od spolužáků.
A co teprve ty scény, když jsem je chtěla vzít k sobě na víkend! Dcera mi sepsala čtyřstránkový seznam povolených a zakázaných potravin. Prý abych náhodou neudělala „dietní chybu“. Jako bych byla nějaká nekompetentní chůva, a ne babička, která vychovala dvě děti.
To, co dcera považuje za zdravou výživu, mi připadá jako posedlost. Děti nesmějí ani ochutnat normální jídlo. Všechno musí být „čisté, bio, organické“. A když náhodou snědí něco běžného? Následuje detox zeleninovou šťávou a výčitky.
Přitom ty děti jsou hubené jak tyčky. Anička má věčně kruhy pod očima a Tomášek nemá sílu ani na fotbal s kamarády. Ale když to zmíním, jsem prý „zastaralá“ a „neinformovaná“. Že prý děti potřebují čas, aby si jejich těla zvykla na „čistou zdravou stravu“.
Nejvíc mě mrzí, že přicházím o běžné babičkovské radosti. Nemůžu s vnoučaty péct cukroví, nemůžu jim udělat palačinky, nemůžu jim dát ani obyčejnou čokoládu. Všechno musí být podle nejnovějších výživových trendů, které dcera vyčetla na internetu.
Když vidím ostatní babičky, jak si užívají čas s vnoučaty, je mi do pláče. Ony můžou vzít děti na zmrzlinu, můžou jim upéct buchty, můžou jim dát normální svačinu jít si s nimi do cukrárny. Já musím každé sousto konzultovat s dcerou, která se tváří, jako by běžné jídlo bylo smrtelný jed.
A víte, co je na tom nejhorší? Že dcera sama v dětství milovala moje jídlo. Vyrůstala na něm, byla zdravá, šťastná. Teď ale tvrdí, že jsem ji celé dětství „krmila“ nezdravým jídlem. A já? Já jsem pro ni hrozba. Protože prosazuji normální zdravý přístup k jídlu, který ona sama nyní zavrhla.
Možná jednou pochopí, že jídlo není nepřítel. Že občasná zmrzlina nebo babiččin koláč dětem neublíží. Že důležitější, než počítat kalorie je dát dětem lásku a normální vztah k jídlu. Ale do té doby? Do té doby budu babičkou na dálku, která nesmí svým vnoučatům ani upéct buchtu.
Zdroje: Autorský text
