Článek
Vybrali jsme oblast, kde jsme ještě nikdy nebyli, ale všichni ji chválili. Rakousko nedaleko Hallstattu. Malé ubytování v rodinném penzionu, žádné hotely, žádné davy, jen lesy, kopce a čerstvý vzduch. Zabalili jsme kufry, přibalili termosku, piškoty, hračky pro děti, čepice pro jistotu a vyrazili.
Cesta probíhala překvapivě hladce. Děti v autě nezlobily víc než obvykle, nikdo nezvracel, ani jednou jsme se nemuseli vracet pro zapomenutého plyšáka, a když jsme přejeli hranice, zavládlo v autě zvláštní ticho. Ne snad, že by děti usnuly, spíš jsme si všichni uvědomili, že jsme konečně pryč. Za námi byl shon, práce, nákupy, e-maily, a před námi jen pár dní, kdy nic nemusíme. Penzion byl stejně krásný, jako na fotkách. Paní domácí nás uvítala s úsměvem, ukázala nám pokoj s výhledem na les, nabídla domácí bábovku a po celodenní cestě jsme se složili jako pytle brambor na postel. Děti nadšeně objevovaly každý kout, a my s partnerem si připili na balkoně na dobrý začátek.
Dny utíkaly pomalu a zároveň rychle. Chodili jsme na túry, krmili jsme kačeny u jezera, děti si hrály s místními zvířaty a večer jsme usínali vyčerpaní, ale spokojení. Všechno šlapalo. Konečně jsme si připadali jako rodina, která si umí užít společný čas, i když to občas znamenalo tahat unavené dítě na ramenou tři kilometry zpátky do penzionu. I přes to všechno to stálo za to. Poslední večer jsme si dali večeři na terase, děti spokojeně baštily hranolky, my si dali víno a povídali si s majiteli, kteří byli opravdu vstřícní a srdeční. Říkali jsme si, že se sem možná vrátíme.
A pak přišlo ráno odjezdu. Klasický chaos: sbalit všechno, nezapomenout nabíječky, zkontrolovat šuplíky, zvednout peřiny, jestli tam náhodou něco nezapadlo. Kufr se nechtěl zavřít, děti se nechtěly obout a já měl pocit, že mi každou chvíli ujedou nervy. Když jsme konečně všechno naložili do auta, zamávali paní domácí a vyjeli směr domů, myslel jsem, že máme všechno za sebou. Po pár kilometrech šla partnerka do kufru, aby vytáhla mikiny, a najednou říká: „Co to je? Tohle není naše.“
Nejdřív jsem si myslel, že to bude nějaká zapadlá taštička, kterou jsme přehlédli. Ale ne. Byl to pas. Cizí pas. Rakouský, na jméno, které nám nic neříkalo. V tu chvíli jsme oba ztuhli. Ne proto, že bychom se báli, že máme v autě cizí dokument, ale spíš protože jsme vůbec netušili, jak se tam dostal. V penzionu jsme byli sami, žádní spolubydlící, žádné návštěvy. Kufr jsme měli celý týden pod dohledem, nebo jsme si to aspoň mysleli. Začalo nám vrtat hlavou, jestli jsme si ho nevyzvedli omylem od někoho jiného. Ale náš kufr byl náš. Starý, ošoupaný, s rozbitým kolečkem a modrou stužkou, kterou tam uvázala dcera. Takže tohle nebyla záměna. Ten pas se tam prostě někdo dal. Ale kdo? A proč?
Začali jsme přehrávat v hlavě všechny situace, kdy byl kufr bez dozoru asi tři vteřiny, kdy ho partnerka nechala vedle auta, když šla s dětmi na záchod u benzinky? Nebo večer, když jsme nechali auto odemčené, protože jsme měli plné ruce věcí a zapomněli ho zamknout? Možností bylo víc, ale odpověď žádná. Každopádně jsme se rozhodli hned volat do penzionu, jestli se někdo neozval, že ztratil doklady. Nikdo. Další telefonát byl na rakouskou policii, protože ten pas tam nemohl zůstat. Když jsme jim popsali situaci, byli překvapivě vstřícní. Poprosili nás, ať pas přivezeme na nejbližší stanici, která byla sice půl hodiny cesty zpět, ale nechtěli jsme to nechat být.
Na stanici nás přijali celkem v klidu, ale museli jsme vysvětlovat každý detail. Kde jsme byli, kde jsme pas našli, proč jsme ho měli v kufru, a jestli jsme si něčeho nevšimli. Jeden policista byl vážný, druhý spíš zvědavý a evidentně ho to celé zajímalo víc než běžné pokuty. Nakonec nám poděkovali, vzali si naše kontakty a pas si ponechali. Nezjistili jsme, jak se do kufru dostal, a dodnes to vlastně nevíme. Cesta domů už pak byla tichá. Ne, že bychom byli vyděšení, spíš jsme byli trochu vyčerpaní a zklamaní, že náš idylický výlet skončil takhle zvláštně.
